Hlava kolem

15:12, pátek
„Slečno Greedová, buďte tak laskavá a přestaňte o mé hodině seznamovat své spolužačky s vašimi jistě nevšedními zážitky,“ zavrčel jsem přes rameno do třídy. Nastalé ticho potvrdilo, že všechny ty ukecané kačenky byly hluboce přesvědčené, že jsem jejich hovor nemohl slyšet. Jenomže to bych musel být postižený hluchotou profesora Binnse a ještě tlouct hlavou do zvonu. Dopsal jsem na tabuli poslední řádky receptu, odložil křídu a oprášil si ruce. Když jsem se otočil a zrak mi padl na všechny ty natvrdlé obličejíky, které na mne zíraly, trochu jsem zapochyboval, zda to nepřipomíná snad až příliš hazard předhodit jim přípravu tohoto lektvaru. A stačil jediný pohled na Longbottoma a měl jsem jasno. To hazard nepřipomíná. To byla ruská ruleta o šesti kulkách...
„Lektvar, který jsem vám zde napsal, má za cíl přimět vaši duši, aby na deset sekund opustila tělo,“ začal jsem a zkřížil ruce na prsou. „Patří k nejsložitějším a hlavně nejnebezpečnějším. Během jeho přípravy můžete přijít k opravdu rozličným úrazům. Takže zachovávejte maximální opatrnost a důslednost, nerad bych vás škrábal ze zdí. Přestože,“ opřel jsem se pomalu dlaněmi o katedru a zabodl pohled do Longbottoma, „některým z vás,“ protáhl jsem, „bych tuto službu mile rád prokázal… Do práce. Pottere, vy si přisedněte k Longbottomovi, třeba se potvrdí, že všechno zlé je pro něco dobré,“ ušklíbl jsem se a nechal oba dva dumat nad tím, co jsem asi upřímným prohlášením myslel.
Pomalu jsem procházel třídou a bedlivě sledoval, jestli se někdo nepokouší o sebevraždu. Ač mne to stálo hodně přemáhání, včas jsem nakonec zamezil dvěma studentkám, aby se otrávily výpary, které se jim povedlo zcela nepochopitelně z jejich kotlíku vyloudit a Weasleymu, aby ozkoušel svůj lektvar, už nyní podezřele připomínající kyselinu. Tohle bude dlouhá hodina, běželo mi hlavou, když jsem táhl kluka za hábit od syčícího kotlíku, ve kterém se obdivuhodně rychle tvořily obrovské díry.
A jenom tomu přičítám fakt, který mne ovšem beztak neoddiskutovatelně viní z počínajícího úpadku intelektu a zřetelné nastupující demence – že jsem mohl nechat bez dozoru…
„Longbottome!“ zaječel jsem. Pustil jsem Weasleyho a vrhl se k tomu malému idiotovi, který se právě chystal do bublající směsi hodit drcenou dračí blánu, což bude nutně mít za následek… „POZOR!“ stihl jsem akorát drapnout Pottera za límec a strhnout ho za sebe, když první sytě rudé drobečky dopadly na hladinu v kotlíku…
***
„…tě to bolí, Harry? Harry, slyšíš?“
Zvedl se mi žaludek. Má cenu otevírat oči…? Nemá, ujistilo mě vědomí, které mne ovšem hned zase opustilo. Nevím, jak dlouho jsem si užíval luxusu nevědomosti, ale jako další mi dolehlo k uším „…otevři pusu, no tak…“ a ucítil jsem na rtech tlak čehosi studeného a vzápětí, jak mi něco teče po bradě dolů.
„Co…“ otevřel jsem oči – a zamžikal. „Nevidím…“
„To nic, brýle máš tady, Harry, na…“ rozmazaná skvrna se, když mi před oči vrazila kulaté brýle, zostřila do madam Pomfreyové.
„Co to má proboha –“ začal jsem nakvašeně a odstrčil jí ruce. Pak jsem si TO uvědomil. Hlas! Můj hlas…! „To ne! NE!“ zařval jsem a vymrštil se na posteli, jak mnou projelo poznání, které mě málem stálo rozum .
„Tiše, vzbudíte profesora Snapea,“ chytila mne madam Pomfreyová za ramena.
„To sotva,“ zavyl jsem a zoufale zíral na hubené ruce v pyžamu velikosti, která mně osobně není už dobrých pětadvacet let.
„Harry, napij se…“
„Já nejsem! Totiž…“ mozek chvatně kalkuloval. Ne, klid, klid. Pomalu jsem vzal do roztřesených prstů sklenici vody a nesl ji k ústům. Samozřejmě, že jsem se polil. Zhluboka jsem dýchal.
„Chvilku teď vydrž, podívám se na profesora.“
Ušklíbl jsem se. Tak to já bych tedy s dovolením také...
Je – no minimálně opravdu dost zvláštní vidět sám sebe, jak ležíte na posteli, dva metry od svého skutečného já. Kriticky jsem se prohlédl. Nevypadal jsem dvakrát v pořádku, měl jsem ovázanou ruku a pár šrámů, ale sinalá barva nasvědčovala, že to nebude všechno.
„Harry, to je dobře, že už jsi vzhůru,“ ozval se za mnou nezaměnitelný hlas.
„Pane řediteli…“ otočil jsem se od fantaskní podívané. „Co se stalo?“
„Můžeš děkovat profesoru Snapeovi, nebýt jeho, byl jsi na tom o moc hůř…“
No to mne skutečně těší, zašklebil jsem se bolestně v duchu. Pošlu mu děkovný pergamen.
„Neville přihodil do lektvaru naprosto nesprávnou látku, která způsobila menší výbuch. Ne ne, neboj se, je v pořádku,“ usmál se Brumbál.
Tak přesně o tom jsem od začátku absolutně nezapochyboval…
„Do třídy okamžitě přiběhla Minerva a Poppy, které byly na chodbě o patro výš a vás dva dopravily na ošetřovnu. Budete brzy v pořádku.“
Jak se to tedy vezme.
„Teď tě nechám spát,“ ředitel se zvedl, pohladil mě po hlavě a odešel.
ZABIJU Longbottoma. Zabiju.
***
7:00, pondělí
„A můžeš jít, Harry,“ prohlásila spokojeně madam Pomfreyová. „Vezmi si ze stolku hůlku,“ upozornila mě.
Otevřel jsem mechanicky stolek a rozbalil temně modrou látku. Ale ne. To ne.
„Já...“ začal jsem protestovat. Protože hůlka, která vyklouzla z měkké látky, samozřejmě nebyla moje.
Ale Poppy si to pochopitelně vysvětlila jinak. „Jsi zdravý jako rybička, tak se koukej obléknout. Byla bych tě pustila už včera, ale pan ředitel říkal, že si tu máš ještě pro jistotu poležet... sice nevím proč,“ bručela, „ale když na tom trval... a tady ho máme,“ otočila se ke dveřím, ve kterých se objevila stříbrná hlava bradavického ředitele.
„Dobrá ráno, Poppy. Harry?“ usmál se.
„Dobré ráno,“ kývla na opláku madam Pomfreyová.
Já seděl ztuhle na posteli a zahučel pozdrav už do košile, se kterou jsem trochu zápolil. Koordinovat jiné tělo nešlo úplně samo od sebe.
„Jak je na tom Severus, Poppy?“ věnoval mi Brumbál pouze letmý pohled.
„Vidím to tak ještě na dva tři dny,“ prohlásila.
No, já to vidím tak, že ještě dneska uvařím patřičný lektvar a při troše štěstí si ty dva následující dny užiji sice v bezvědomí, ale ve vlastním, byl jsem si jistý.
„Nechávám ho spát. Nepopíchal se zrovna o trny,“ podívala se starostlivě na vedlejší postel, na které Potterovo já chrupalo v mém zuboženém těle. Na to Poppy odvlála spolu s podnosem s léky kamsi do hlubin ošetřovny.
„Bavíte se dobře?“ vyjel jsem na Brumbála, jenom co zmizela z doslechu. Jediný pohled do jeho očí mi stačil, abych pochopil.
„Docela ano,“ usmál se a sedl si do křesla kousek od mé postele.
„Pane ře – “
„Severusi,“ zvedl ruku jako vždycky, když jsem chtěl namítat něco k věci. „Podívej, naprosto chápu, že nechceš, aby se to dostalo na veřejnost.“
„Ale když to víte, proč – “
„Proč tě hodlám nechat hrát Harryho roli, než uděláš patřičný lektvar?“ uculil se.
Vztekle jsem kývl.
„Myslím, že takhle to bude lepší,“ prohlásil.
„Lepší?“ zasípal jsem.
„Severusi, vztah mezi tebou a Harrym… no možná neuškodí, když se podíváš na svět z jeho úhlu. I ten jeden den – nepochybuji, že déle ti příprava lektvaru nezabere – bude myslím poučný... Už musím jít,“ mrkl na mne spiklenecky a než jsem přemohl šok, byl pryč.
Proč já…
***
7:30
„Harry, to je paráda!“ vrhl se ke mně Weasley – a co hůř, za ním následovala já-vím-vše Grangerová. Co s Potterem má (a jestli vůbec něco) mi bylo jedno. Tedy – abych byl přesnější, bylo mi to jedno, pokud se to neprobíralo v mých hodinách, v mé přítomnosti, případně v okruhu padesáti metrů kolem mne. Ovšem jedno mi to být přestalo v momentě, kdy se mi pověsila na krk.
„Sle-“ začal jsem ostře, ale pak jsem jenom zavřel trpně oči a odolal pokušení její ruce ze sebe násilně odmotat.
„Báječné, že jsi fit!“ konečně se odtáhla a já zcela vážně zapochyboval, že držet tuhle událost pod pokličkou byl chytrý nápad.
„Pojďte, stíháme snídani,“ drcl do mne Weasley. „Když Snape leží jako chcíplotina, nemá nás kdo zprudit, ale...“ významné pokrčení rameny jsem sice nerozluštil, ovšem zůstal jsem jak opařený, co si to ten spratek dovoluje.
„Dělej,“ houkl na mě přes rameno. „Co je s tebou?“
„Nic,“ utrousil jsem a nabyl definitivního přesvědčení, že tentokrát mi muselo prostě přeskočit.
***
8:00
Ani jsem neměl hlad. Rýpal jsem vidličkou do vajíček, ponořený do chmurných úvah o přímé závislosti věku a demence, když jsem zvedl oči k učitelskému stolu. A přešel mne i ten zbytek chuti. Odsunul jsem od sebe talíř a protřel si oči. Něco mi říkalo, že tohle bude dlouhý den. Potterova kůže mě obrazně svrběla už teď. Ale pořád jsem pevně věřil, že se pletu. Že Brumbál nemůže být tak strašně… ne, to je prostý nesmysl. Jistěže mě pod nějakou záminkou nakonec vytáhne, abych mohl udělat v klidu ten lektvar a všechno bylo jak má být...
Po snídani, když ostatní profesoři odcházeli, zastavil se Brumbál u mne a ťukl mi na rameno. „Na vteřinku, Harry.“
„Jistě...“ zachrčel jsem a zvedl se. A je to tady, zablikalo světélko naděje.
Poodešli jsme, jak jsem doufal dostatečně daleko, od ostatních.
„Tak jak to jde?“ nadhodil lenivě.
„Úžasně,“ odsekl jsem.
„Severusi, jsem si jistý, že se s tím zvládneš vypořádat,“ usmál se a pomněnky za půlměsíčkovými brýlemi podezřele zajiskřily.
Na světélko naděje rovnající se plaménku sirky chrstlo vědro vody.
8:40
„Co ti Brumbál chtěl?“ objevil se u mě Weasley.
„Kdyby zvědavost kvetla...“ povzdechl jsem si.
„Jak kvetla? Cože? A co ti říkal ten Brumbál?“ klusal za mnou do nebelvírské věže.
„Nic,“ mávl jsem rukou.
„To by mě vážně zajímalo, koho budeme mít na lektvary,“ nahodil výraz, u kterého jsem konečně pochopil, že značí zamyšlení a nikoliv výsměšnou grimasu, za což jsem ho považoval celé tři roky, co Weasleyho učím.
„Pravděpodobně toho idiotského šaška Finettiho,“ ulevil jsem si bezmyšlenkovitě.
„Jak to víš?“ zíral na mě, zatímco jsme prošli obrazem do nebelvírské společenské místnosti.
„Vím,“ zkrátil jsem původní odpověď Protože nemám IQ rozbitého flakonu na nezbytné minimum. Vstoupili jsme do našeho pokoje, kam jsem se ovšem musel nechat nenápadně dovést.
„Hned poránu lektvary, to je k vzteku. Aspoň že jednou budou bez Snapea... Možná i víckrát! To by byla paráda... nezapomeň ten úkol, co byl na minule,“ hrabal se Weasley v hromadě pergamenů, až jeden šťastně vytáhl na světlo boží.
„Samozřejmě...“ rozhlédl jsem se po místnosti. Podle koštěte a klece jsem identifikoval bez problémů Potterovu postel a stůl. Ale jaký úkol – no ovšem! Měli odevzdávat svitek o využití bažinné flóry... zadával jsem práce už na minulou hodinu, ale budu hodně velký eufemista, když řeknu, že jisté okolnosti mi zabránily je vybrat. Prohrábl jsem opatrně hromadu, která si s tou Weasleyho rozhodně nezadala, ale nic, co bych si představoval pod pojmem „vypracovaný úkol na hodinu lektvarů“ se v tom neválelo.
„Co hledáš? Vždyť sis ten úkol dal už na minule do brašny, a pojď,“ strkal mě Weasley netrpělivě ze dveří.
Sebral jsem tedy brašnu a vyrazil za ním. Cestou do podzemí jsem neodolal varovnému signálu kdesi v hlavě a zalovil jsem v hlubinách kabely. Popsaný pergamen se tam krčil jenom jeden, přestože jsem ho do poslední chvíle nepodezíral, že by mohl nést označení úkolu. Když jsem ho vyndal a rozevřel, musel jsem se zastavit, protože jinak hrozilo, že v šoku spadnu z pohyblivého schodiště. To se mi snad zdá, vřela ve mně krev. Jako bych jim neříkal o bažinatce vodní alespoň pětkrát... a kde zase sebral, že nejlepší je využívat z husníku kořen, který je pouze změtí vlásků? jezdil jsem zoufale očima po kostrbatém písmu. U tvrzení, že jedůvka vykvétá v pozdním létě, a to sytě modře, jsem se musel opřít o zábradlí a silně se zamyslet nad vlastními pedagogickými schopnostmi, neboť panu Potterovi zjevně absolutně nevadilo, že jedůvka jako zástupce hub třídy lupenitých prostě nevykvétá nikdy...
9:00
Do podzemí jsem se dopotácel v silných depresích a vsoukal jsem se do lavice. Než se ke mně stihla naklonit Grangerová a něco nepochybně zásadně důležitého mi sdělit, otevřely se dveře a dovnitř vcupitala naše loňská posila sboru.
„Dobrý den, všem!“ rozzářila se už ve dveřích groteskní postavička a já si promnul kořen nosu. Profesor Desmond Angus Finetti bylo něco, co se muselo zažít. Hubený, vytáhlý, s chlapeckým jemným obličejíkem a měkkým hláskem, který způsobil, že jsem mu v temné předtuše zablokoval přístup do zmijozelských chlapeckých místností, povlával po hradě většinou v jasně vínovém pláštíku, obklopen vonným oblakem, na který si stěžovala i hradní strašidla, že jim dělá problémy proplouvat skrz. Jeho slovník se skládal převážně z výrazů božínku, božíčku a ‘šmante, každá událost byla senzace, zbytek označoval za báječné, jedinečné a neodolatelné (když se vrhl před poradou na Minervu McGonagallovou a s výkřikem „Božínku, ta látka – no to je báječný materiál, drahoušku,“ jí promnul v prstech cíp pláště, odpadl celý profesorský sbor a i Brumbál byl v silném pokušení se rozesmát. Z porady nebylo nic a já ten večer zabezpečil zmijozelskou místnost. Říkejte tomu zaujatost, říkejte tomu paranoia – Kratiknot a Prýtová to udělali dvě hodiny po mně... a McGonagallová byla pozadu jenom deset minut).
„Božínku, nebohý profesor Snape,“ deklamoval ve dveřích a já málem neodolal a ty pacinky mu jimi přirazil. Naštěstí pro něj pozici trpícího svatého rychle opustil a vyplul ke katedře. „No, snad se nám brzo uzdraví, co, hoši? A děvčata? Tak, copak tu máme,“ zahleděl se do třídní knihy. „Opakování bahenních rostlin, ručkou profesorky McGonagallové dopsáno: úkoly z minula. Tak šup šup, úkoly na kraje lavic... Accio!“ Mávl hůlkou z růžového dřeva a pergameny se mu srovnaly do úhledného štůsku na stole. „Já zatím projdu vaše práce – a vy si hezky opakujte, hoši. A děvčátka taky, že,“ dodal po chvíli a přestal nám věnovat pozornost. Budu si muset s Brumbálem opravdu vážně promluvit.
Asi po půl hodině rozjařeného čárání pavím brkem se Desmond zarazil a na pěstěné pleti se udělala vráska. „Ale ne, božínku...“ prohlédl pergamen.
Seznamte se s Longbottomovým průměrným výkonem, culil jsem se v duchu.
„No ‘šmante, to se nám něco nevyvedlo... no ne, pane Pottere?“
Byl jsem si jistý, že jsem právě přežil vlastní smrt. Finetti zcupital k našemu stolu a téměř baletním gestem klidnil řehtající se zmijozelské. „Hochu,“ založil si ruce a upřel na mne zrak. Cítil jsem, jak se Potterovi hrne do tváří krev a v duchu jsem mu sliboval ty nejhorší věci, jaké mne napadaly. „Proč mi tady božínku píšete cokoliv o kořenu husníku? Copak jste nebrali, že to žádný kořen pořádně není? Spíš je to koříneček, kořínečky, spousta tenkých kořínečků...“ udělalo se mi mdlo. A nebylo to tím příšerným parfémem. „No co já si s váma počnu,“ studoval dál pergamen. „Nebo tady, božíčku, bažinatku přeci nemůžeme dávat do lektvarů sušenou, tam by nám byla k čemu? No k čemu?“
„K ničemu,“ ucedil jsem a složil si hlavu do dlaní.
„No jeje božínku, vždyť to víte, tak proč to tam píšete – ‘šmante to si tak neberte,“ popleskal mě po hlavě a já dospěl k názoru, že Pottera za tohle jednoduše podřežu. „Ale dál, no – no to se musím až usmát, pardon,“ zahihňal se do dlaně a otočil se zpět. „Pane Pottere, copak jedůvka klasicky kvete?“
„Nekvete,“ zahuhlal jsem zničeně do lavice a zavřel oči. Peskovalo mě tu něco, co učí bylinkářství a o lektvarech to slyšelo možná v krámku s líčidly. Hůř být nemůže.
Že s věkem naivita neklesá, se prokázalo hned v zápětí.
„Božínku, nebo tady... no, Harry, to asi nebude mít profesor Snape radost, že?“ dal si prsty ustaraně před pusu.
„Ne, to nebude,“ procedil jsem skrz zuby.
„No, uděláme to tak – přijdeš ke mně večer do kabinetu a probereme to, ano?“
Škubl jsem sebou a zalapal po dechu, protože se mi podivuhodně rychle přestalo dostávat vzduchu.
„V osm,“ potřepal mě po vlasech a oblak vůně se vzdálil.
„No nazdar,“ hlesl Weasley a já k němu poprvé v životě pocítil sympatie.
***
9:32
„To už snad radši kartáč od Snapea,“ zahučel Weasley, když jsme vyšli na chodbu.
„Pottere hlavně si nezapomeň pergamen – a nejlíp růžovej,“ objevil se mi za zády Malfoy.
„Nech ho bejt!“ naježil se Weasley.
„V pořádku,“ zastavil jsem ho. „Malfoyi, jestli hned nezavřeš tu svou nevymáchanou pusu,“ zasyčel jsem pomalu, „propláchnu ti ji tak, že ti budou z krku lítat bubliny ještě měsíc.“
Malfoy nějak nepochopitelně zaznamenal, že se ocitl v předem prohrané bitvě. Zašklebil se, ale vyklidil pole. Díky bohu za to. S Potterovou hůlkou bych mohl dopadnout docela nelichotivě.
„Harry, to je strašný,“ ne, ne. Od Grangerové ne... „Proč jsi mi to nedal? Úkol bych ti zkontrolovala. A vůbec, všechno nám Snape říkal aspoň třikrát.“ Pětkrát, milá zlatá, pětkrát.
„Hele, už ho nech,“ zahučel Weasley.
„Ale Rone...“
„Zajdu na ošetřovnu, že mi není dobře,“ ostatně nebyl jsem vůbec daleko od pravdy. A beztak jsem musel večer připravit lektvar, který uvede věci na pravou míru. A k tomu jsem potřeboval čas – a svoji hůlku...
„To nemůžeš, to bude podvod!“
„Hermiono!“ okřikl ji už Weasley.
„Dělej jak myslíš, Harry,“ zakončila to rozumně.
***
14:00
Během oběda jsem se snažil vůbec raději k profesorskému stolu nedívat. Docela živě se mi vybavily doby, kdy to pro mne bylo běžné – tedy pohled ze studentského místa... a ty vzpomínky mne štěstím nijak nenaplňovaly. Kysele jsem se ušklíbl.
„Co je, Harry?“
„V pořádku,“ ubezpečil jsem Weasleyho. Otřel jsem před jídlem mechanicky příbor ubrouskem, následkem čehož na mě vyvalil Weasley oči a Grangerová se zatvářila spokojeně.
„Chováš se fakt – divně,“ šeptl, aby ho nikdo neslyšel.
„To nic... víš, nebylo to nic moc, ta ošetřovna,“ zamumlal jsem. „Nejsem ještě...“ odmlčel jsem se, „úplně ve své kůži...“ protáhl jsem ironicky a vztekle jsem se zahleděl směrem k Brumbálovi.
„Jo. Jasně,“ kývl automaticky a dobral si haldu kaše, která spíš značila, že pracuje v lomu.
„Co máme vlastně teď?“ změnil jsem téma.
„Jasnovidectví,“ zahučela Grangerová.
Jako bych si mohl byť vteřinu myslet, že by mi mohl odpovědět někdo jiný, že.
„Trelawneyová chystá na dnešek prý chirománii...“ zamyslel se Longbottom. Jako obvykle byla výsledkem jeho přemýšlení pitomost.
„Chiromantii,“ opravil jsem ho nevrle.
„Ty se nějak vyznáš,“ podivila se Grangerová.
„Ani ne,“ přiznal jsem – a ani jsem moc nelhal. Z věštění jsem totiž kdysi málem propadl.
***
Poprvé jsem měl možnost vidět  Trelawneyové doupě, kterému jsem se za jiných okolností panicky vyhýbal. Abych byl přesný – hodiny věštění se za mých let odbývaly také tady, jenom profesorka Miltenová měla vkus poněkud odlišný. Ovšem bylo zajímavé sledovat, jak jsou všichni věštci úplně stejně praštění, ať už zdobí místnost pestrobarevnými koberečky a polštářky, nebo změtí ptačího peří, pomalovaných figurek a pískem sypaných obrázků.
Vůně kadidla mě málem srazila z žebříku dolů, ale nakonec jsem se otvorem v podlaze protáhl a spolu s ostatními se posadil na jeden z šílených polštářků.
„Krásné odpoledne,“ vplulo dovnitř rádobyéterické bidlo, tedy profesorka Sybill Trelawneyová. „Dneska si povíme něco o chiromantii,“ usadila se v chuchvalci pouťových barev, jimiž hýřily různé šátky, které kolem sebe nepochopitelně permanentně omotávala. Dokoce jsme kdysi s profesorkou McGonagallovou vážně uzavírali sázky, jestli Sybilla jednoduše neutekla od cirkusu, který tudy necelý měsíc před jejím příchodem projížděl.
Pro vlastní klid jsme to ale nakonec nechali spát. Mohli bychom se také dozvědět pravdu, a to ani jeden z nás nebyl ochoten riskovat.
„Kdo mi poví něco o chiromantii?“
Ticho jednoznačně vypovídalo o tom, že Sybill si bude muset tuhle hodinu vystačit s monologem. Tedy – jak jsem ji znal, ne, že by jí to nějak výrazně vadilo.
„No? Co třeba Harry?“ otočila se ke mně.
Ta ženská má jedinou nadpřirozenou schopnost – otravovat mě, kamkoliv se hnu... „Hm?“ zvedl jsem hlavu.
„Copak je to chiromantie?“
„Věštění z lidské dlaně,“ ucedil jsem tónem, o kterém jsem doufal, že je dost nevstřícný, aby se mi pokusila klást další pitomé dotazy. Zjevně však nebyl. Nebo nebyla Sybilla dostatečně sociálně citlivá, pod což bych se rozhodně podepsal spíš.
„Báječně! A dál?“
Těžce jsem se nadechl. „Jejím cílem je podle charakteristického zvrásnění kůže jedince určit události, které by měly v budoucnosti dotyčného postihnout.“
„Ale ale, Harry – jaképak měly? Které postihnou!“ zvedla výstražně ukazováček a Finnigan musel zamaskovat výbuch smíchu kuckáním. „Správně, správně. Takže si to ozkoušíme. Otevřete si učebnice na straně sto dvanáct.“
„Šarlatánsví,“ zavrčela Grangerová, ale potupně listovala patřičnou kapitolu.
„A teď, vezměte sousedovu levou ruku a zkuste podle základních čar určit, co ho čeká.“
„Ty první,“ vrazil mi Weasley zbaběle ruku pod nos.
Stiskl jsem zuby. Jestli mi něco rozhodně chybělo, pak schopnost vymýšlet si věci tam, kde jednoznačně nejsou. A věštění spadalo přesně pod ten druh, kde to bylo zcela zásadně potřeba. Nicméně jsem vzal Weasleyho ruku do své a zaostřil na rýhy v jeho dlani. Přes veškeré pokusy konzultovat objevy s knihou jsem dospěl pouze k několika závěrům: 1/ Weasley si někde po cestě do věže sáhl na zeď, 2/ Weasley si u oběda namočil do kaše rukáv košile a 3/ já jsem v sobě ani po pětadvaceti letech neprobudil věštecký talent.
Trelawneyová oblézala jednotlivé dvojice, aby s věštícím konzultovala jeho případné nejasnosti. A že jich bylo, řeknu vám.  A zcela výjimečně mě tupost nijak nedráždila. Naprosto jsem ji chápal.
„Teď ty,“ vrátil jsem Weasleymu knížku a podal mu dlaň.
„Hm... hm... tomuhle teda nerozumim,“ bručel.
„To asi nikdo,“ zavrčel jsem a protáhl si bolavá záda.
„Máš tu něco... něco jako... jako mozol od koštěle...“ zvedl ke mně oči a oba jsme se v zápětí rozkašlali.
„Tak copak vy dva?“ přivlála Trelawneyová a vrazila mezi nás obrovské brýle, že jsme se až lekli.
„No, Harry tam má...“ viděl jsem, že Weasley nemá šanci dopovědět, protože zrudl jako malina a bylo otázkou času, kdy se s řehotem složí.
„Čáru života. Krátkou,“ zatvářil jsem se vážně, jak jenom to šlo.
„Nebohé dítě! Už vloni jsem...“
„...to věděla,“ napověděla stejnou intonací nám za zády Grangerová.
A to byl konec.
***
16:42
Ještě před večeří jsem se vydal na ošetřovnu.  Když jsem otevřel dveře, lehce zavrzaly, ale nic jiného ticho rozlehlé místnosti nenarušovalo. Opatrně jsem se rozhlédl, a pak co nejtišeji došel k posteli, na které spočívalo moje tělo. Nic moc, zhodnotil jsem v duchu svůj stav, ale hlavně jsem rychle prohlédl zásuvku ve stolku. Díky bohu, stejně tak jako předtím Potterova, i moje ležela úhledně zabalená v kusu sametové látky. Pečlivost madam Pomfreyové byla až chronická – a já jí za to byl momentálně neskonale vděčný. Vyměnit hůlky bylo dílem okamžiku. Vrátil jsem se chvatně ke dveřím, otevřel je – a už méně šetrně přibouchl, předstíraje vstup.
„Harry!“ objevila se okamžitě nazlobená hlava ve zdravotnickém čepečku.
„Omlouvám se, madam Pomfreyová, ale něco nutně potřebuji,“ nasadil jsem (jak jsem pevně doufal) výraz nevinnost sama.
Madam Pomfreyová byla pohotová žena, takže jsem situaci stačil jenom nastínit a bylo vše zařízeno k mé plné spokojenosti. Nebyl jsem sám, kdo nemohl Finettimu přijít na jméno.
„Profesoru Finettimu dám vědět, neboj se. Jsi sice už v pořádku, ale nesmíš se přetěžovat,“ prohlásila rázně.
„Děkuji.“
„Měj se, Harry.“
„Madam Pomfreyová? Jak je na tom profesor Snape?“ otázal jsem se náhle mezi dveřmi.
„To je milé, že se staráš, Harry, už docela dobře, i když na to pořád nevypadá. Bude v pořádku.“
No to srdečně doufám, protože jinak budou Longbottomovi Bradavice zatraceně malé.
„Chceš ho vidět?“
„Ne, ani snad ne, děkuji,“ otočil jsem se a zmizel, než si stihla srovnat, že Potter zajímající se o mé zdraví není dvakrát normální jev. A Poppy to někdy umí myslet víc, než by se mi mohlo hodit do krámu. Stačí, že se dobře baví na můj účet Brumbál, nemusí to být i zbytek zámku...
Šel jsem mechanicky chodbami a teprve před vlastním kabinetem jsem se probral z myšlenek. Výborně, takže zase zpátky... vzpomněl jsem na přísloví o zvyku a košili, ale na druhou stranu, proč si tu na noc už něco nepřipravit?
Podzemí jsem znal natolik, že jsem se nemusel ani rozhlížet, abych věděl, že tu nikdo jiný není. Co by tu taky kdo pohledával, ušklíbl jsem se a vytáhl hůlku.
Dveře se s tichým otřením o podlahu otevřely a já vdechl známé a uklidňující vůně. Zavřel jsem je za sebou, opřel se o ně zády a zavřel na chvíli oči. Hlavou mi letěly útržky celého toho šíleného dne. Byly strašné. Skoro se mi nechtělo věřit, že jedno pondělí může mít v rukávu takovou zásobu katastrof.
Povzdechl jsem si, pohodil nebelvírský háv na křeslo a z knihovny vyndal správný svazek.
18:55
Když jsem skončil s přípravou věcí potřebných k uvaření lektvaru, zjistil jsem, že mám akorát tak čas doběhnout do Velké síně na večeři.
Nikdy jsem netušil, že je ta cesta tak zmršeně dlouhá...
„Kdes byl?“ starala se hned Grangerová.
„Za madam Pomfreyovou,“ rozhodl jsem se výjimečně ji vzít na vědomí.
„Tak dlouho?“ zapochybovala.
„A?“ strkal do mne Weasley.
„A v osm nikam nejdu.“
„Paráda!“
„Tedy rozhodně ne k Finettimu na doučování,“ dodal jsem víceméně už jen pro sebe, protože Weasley byl v téhle chvíli již plně zaměstnáván výběrem kuřecích křídel z podnosu.
23:20
Pravidelné pochrupování neomylně signalizovalo, že Weasley, Longbottom, Finnigan i Thomas tvrdě spí. Weasley dokonce tak tvrdě, že visel půlkou těla dolů z postele a mlel něco o potápění. Spustil jsem nohy na ledovou podlahu a sehnul se pod postel.
„Lumos!“ přikázal jsem a co nejopatrněji otevřel Potterův kufr. Musel v něm přeci být... A byl. Měkká stříbřitá látka mi zasvítila v prstech jako odraz měsíce na jezeře. Tichounce jsem plášť vytáhl a přehodil ho přes sebe.
23:31
Cestou do podzemí jsem potkal akorát paní Norrisovou, která číhala na rohu chodby, Merlin ví na co, a Protivu, který čekal zcela očividně na profesora Finettiho, kterého nemohl ani vidět. Ačkoliv spíš ani cítit. Nachystaný kyblík s obsahem z hradní žumpy byl jasným důkazem, co přesně vadí Protivovi na Finettim nejvíce.
Ani jeden z nich si mne nevšiml, a tak jsem bez potíží zapadl do svého kabinetu.
Stáhl jsem plášť a rozsvítil všechny svíce.
Tak do práce...
Díky tomu, že se mi podařilo nachystat si přísady už večer, postupoval jsem rychle. Lektvar nebyl paradoxně nijak zvlášť složitý – při představě, že bych místo toho musel připravovat takové veritasérum, které zraje měsíc, mne obcházely mrákoty. Tenhle den byl už takhle dlouhý, až mi přecházel zrak.
1:25
„Pottere!“ zasyčel jsem a zacloumal svým bezvládným tělem. Vsadil jsem na to, že Poppy se v mém stavu nemýlila. Byla noc, všude panovalo šeré ticho a jenom venku proháněl vítr listí, které jemně naráželo do oken.
Konečně jsem po dlouhé době otevřel s tichým zasténáním oči. Tedy – Potter je otevřel. Tedy mé tělo, ale Potter v něm… hergot, tohle je o schizofrenii… „Pottere, slyšíte mě?“
„ÁÁÁÁHmmmmpfff…“ utichl výkřik pod mojí dlaní.
„Nemelte sebou, hned vám to vysvětlím,“ zápolil jsem se sebou a docela mi to dávalo zabrat. Přece jenom doby, kdy jsem byl hubený výrostek jsou nenávratně ty tam…
Když se konečně Potter uklidnil, třeštil střídavě na mne a na sebe nevěřícně oči, ale už neječel.
„Longbottomovi bouchl lektvar. A protože jsem vás v tu chvíli držel, prohodili jsme si těla,“ shrnul jsem absurdní skutečnost jak jenom nejstručněji jsem byl schopen. Pomalu jsem mu sundal ruku z úst.
„Takže… já jsem teď vy… a vy jste já…“ blábolil Potter. Strašné, vidět se říkat takové ubohosti.
„Bohužel, vypadá to, že ano,“ pustil jsem ho.
„Jak dlouho? Ví o tom někdo?“
„Tři dny. Ovšem já jsem si úlohu pana Pottera užíval naplno díky bohu jenom dnes. Je pondělí – tedy už de facto úterý. Ne. Nikdo. A taky se to nikdo nedozví,“ doplnil jsem pro jistotu.
„Proč?“ vyjekl Potter.
„Dovedete si to představit?“ zavrčel jsem a narovnal se. „Uvědomujete si vůbec, co se stalo?“
Bylo ticho. Potter zjevně přemýšlel a poprvé, co ho znám, zřejmě zapojil mozek. „No jo…“ vypadlo z něj po chvíli. „To je vážně – jenže já nechci být váma!“
„Tak podívejte se, Pottere,“ byl jsem v mžiku u něj a držel ho pod krkem. „Ten jeden den divadla ve vaší kůži mi stačil na další tři životy,“ cedil jsem skrz zuby. „Máte snad pocit, že já se radostí rozplývám?“
„N-ne.“
„Vzhledem k tomu, že jsem měl to pofidérní štěstí a probral se dřív, mohl jsem už podniknout jisté kroky...“ vytáhl jsem z kapsy flakon a podal dvě sklenice. Do každé jsem pečlivě odměřil dávku a dolil vodou ze džbánu u Potterovy postele. „Takže snad vše vrátíme do normálních kolejí dřív, než přijdu o rozum.“
„Takže – vy jste byl na celý den já?“ ujišťoval se Potter, že všechno pochopil.
„K mé bezmezné radosti. A buďte si jist,“ zasyčel jsem, „že některé věci si s vámi ještě osobně podrobně proberu.“
Potterovi očividně poněkud vyschlo v krku. Mělo proč.
„Vypijte to,“ podal jsem mu lektvar a sám jsem si vzal druhou sklenici a sedl si na židli vedle. „Není to nic příjemného,“ dodal jsem po chvíli tišeji, ani nevím proč.
Potter na mne upřel oči, ale včas je sklopil ke sklenici a napil se...
...aby vzápětí vyprskl a rozkašlal se...
Obrnil jsem se a pozvedl svůj kalich hořkosti. Tekutina mne pálila na jazyku, až mi vyhrkly slzy...
...a všechno se okamžitě houpalo a mlžilo se...
...ruce jsem měl těžké, tolik těžké...
...a vyprahlá ústa...
Tma.
...měl bych otevřít oči...
Zamrkal jsem. Ležel jsem na posteli a cítil se, jako by se po mně prošlo stádo draků s nákladem z kamenolomu. Dal jsem si rychle před oči ruku – a oddechl si. Vyčerpaně jsem se nadzvedl na loktech a otočil hlavu k židli, kam jsem Potterovo tělo, nyní zhroucené, prozíravě usadil. Zrovna se probíral.
„Pottere,“ zachraptěl jsem.
Trochu sebou trhl, nicméně otevřel oči a zmateně se rozhlédl. „Ono... to funguje...“
„A co jste čekal, Pottere? Nezapomeňte, že jsem to pořád byl já, kdo míchal ten lektvar,“ ušklíbl jsem
se. „Jste v pořádku?“
„Zdá se, že ano,“ zvedl sesunuté tělo a protáhl se.
„Dobře. Tak si vezměte plášť a zmizte.“
„A-ano, profesore...“
„V hale číhá Protiva,“ přišlo mi vhodné nenechat si zhatit celou tuhle vysilující maškarádu tím, že Potterovi vyleje na hlavu Protiva kbelík splašek.
„Děkuju,“ kývl a po krátkém zaváhání si přehodil plášť přes hlavu.
„A Pottera – nemusím vám jistě připomínat, že tohle je mezi mnou a vámi,“ ozval jsem se o trochu unaveněji, než jsem chtěl.
Zarazil se. Pak se na mne otočil a němě kývl.
Zavřel jsem smířlivě oči.
O chvilku později se dveře ošetřovny bezhlesně otevřely a zase zavřely, aniž jimi někdo viditelně prošel.
Pomalu jsem se nadechl a vydechl. Přes veškerou bolest, která mnou probíjela z porůznu pochroumaných částí, nebylo mi nikdy lépe.
***
9:00, středa
Vkráčel jsem do třídy a lehce sykl, když jsem ovázanou rukou zavadil o dveře. Ale byla moje...
„Sednout,“ zavrčel jsem, opřel se zdravou rukou o katedru a obhlédl třídu.
Vtom se rozlétly dveře.
„Jdete pozdě, pane Pottere,“ protáhl jsem medově.
„Promiňte...“ vysoukal ze sebe udýchaně a vsunul se k Weasleymu.
„Copak vás zdrželo?“ přesunul jsem se k jeho lavici. „Že byste luštil záhadu, proč nekvete jedůvka modře?“ zasyčel jsem.
Malfoy se rozesmál a zbytek Zmijozelu taktéž.
„No, pane Pottere?“ rozhodl jsem se mu zprostředkovat v přímém přenosu trochu ostudy, kterou jsem si užil na Finettiho hodině já. I když takovou ostudu jsem mu uštědřit nemohl, ani kdybych chtěl. Protože zážitku, kdy si mne podal ten hlupák Finetti, by mohly konkurovat jenom události jednoznačně trestné hned podle několika paragrafů.
„Já... “
„Ano, pane Pottere?“
„Musel jsem na ošetřovnu,“ zamumlal.
„Tam bych vás rozhodně jenom doporučil,“ plácl jsem mu úkol na stůl. „Protože podle tohoto výplodu máte očividně něco s mozkem.“
Potter na mne vztekle hleděl zpoza brýlí.
„Pět bodů dolů za nehoráznou drzost předložit takovou snůšku pitomostí místo domácího úkolu,“ sdělil jsem mu do nich zřetelně a otočil se. „A dalších pět za pozdní příchod na hodinu,“ přerušil jsem jeho nádech k odpovědi, za kterou bych mu bezpochyby strhl dalších pár bodů.
„Hajzl,“ prskl Weasley, který nabyl zcela nesmyslného dojmu, že si cpu na hodiny do uší vatu. „Takhle tě zprudit kvůli blbýmu úkolu, za který tě už v pondělí tak znemožnil Finetti...“
„Weasley, deset bodů a školní trest,“ propálil jsem ho pohledem, který ho ubezpečil, že jsem slyšel pro něj až nezdravě dobře.
Potter se na mne náhle dlouze zadíval. A pak zamumlal „Tak si myslím, že zrovna to jsem pochopil naprosto přesně.“