Etroplus

"Pojď sem honem! Vyskočila ti jedna ta žlutá potvora!!!" Praštila jsem vařečkou a vyřítila se z kuchyně. Touto pro nezasvěcené nepochybně podivnou informací mi můj manžel - neakvarista, nesděloval nic jiného, než že z akvária vyskočil Etroplus. Přesněji řečeno, jeden z mých nádherných Etroplů, cichlid sytě žlutooranžové barvy. A skutečně - na koberci se mrskala rybka připomínající zlatý dukát. Zatracená práce - odskočila jsem si od krmení ryb zamíchat v kuchyni večeři a nezakryla jsem akvárium. To je tak, když člověk chce nakrmit celou rodinu najednou... Nabrala jsem rybku na hedvábný papír, pěkně opatrně, od hlavy po směru růstu šupin. Překlopila jsem ji zpět do nádrže a ona bleskurychle zajela do rostlin, prudce oddechujíc po přestálém stresu. Její druhové se o ni nestarali, nahrnuli se k čelnímu sklu a bezostyšně somrovali další dávku hovězího srdce.
Etroplové jsou zvláštní ryby. Neprojdete kolem akvária, aby vás nedoprovázely v očekávání, že něco dostanou. Při čištění nádrže se vehementně pokouší nacpat do odkalovače, zřejmě skálopevně přesvědčeny, že tudy vede cesta k lepšímu životu. Pošťuchují ostatní ryby a u všeho jsou první. Jsou prostě Fredem i Georgem našeho akvária. A kdyby hlavní roli ve filmu Hledá se Nemo nehrál klaun očkatý, horkým kandidátem na ni by byl Etroplus... Dovařila jsem večeři, zahnala dcerku do postele, vyvenčila psy a zapnula počítač. Můj choť, vida, že se opět chystám psát své pubertální výplody, otráveně odešel spát. Osaměla jsem v pokoji, ozářeném jen zářivkami akvárií. Pustila jsem si rádio, otevřela Word a tupě zírala na čistou bílou stránku. "Kdo vchází do tvých snů, má lásko, když nemůžeš v noci spát, čí jsou ty kroky co slýcháš a myšlenky tvé chtěl bych znát.." tázal se Václav Neckář jakési imaginární dívky.

"Jo, v tom je právě ten zakopanej pes..myšlenky tvé chtěl bych znát..." sdělila jsem neurčitě přijímači..
"Co píšeš?" ozval se hlásek kdesi po mé levici. To se mi muselo zdát...zřejmě to bylo jen bublání filtru. Terčovci líně proplouvali, třicet centimetrů dlouhý Erpetoichthys, náš akvarijní bazilišek, zmizel hadovitým pohybem pod kořenem. A pak jsem ho uviděla. Jeden z Etroplů stál těsně u
skla a zíral na obrazovku. Byl to ten, kterého jsem zachránila z koberce?
Těžko říct...
"Nic," odpověděla jsem nazdařbůh. "Protože mě nic nenapadá."
"Tak napiš o mně," řekl a vykroužil krásnou piruetu, při které se zatřpytil jako paprsek.
"To není článek do časopisu Akvárium terárium. Nikoho by to nezajímalo."
"Ale já bych chtěl, aby se o mně psalo."
"Píše se o tobě v atlasech a encyklopediích."
"Já bych chtěl, aby se psalo o mně konkrétně, ne jako o živočišném druhu."
Neodbytná ryba... "Napíšu o tobě kamarádce do mailu. Jak jsi dneska vyskočil, jo?"
Zdálo se, že je spokojen. Zastavil opět u skla a koukal na obrazovku.

„Ještě jsi nic nenapsala."
"Vždyť ti říkám, že mne nic nenapadá. Chtěla bych napsat povídku, povídku o profesoru Snapeovi."
Etroplus udělal v akváriu malé kolečko a zastavil opět ve výchozí pozici u skla.

"To je ten člověk, co ho máš v počítači na ploše? Tak napiš prostě jak vypadá, kde se vyskytuje, čím se živí, jak se rozmno.."
Akvarijní rybičky jsou vážně vypatlaný ..

"Etrople", přerušila jsem ho "nepíšu do Encyklopedie savců. Má to být povídka. Příběh, rozumíš.. a je to těžký, protože chci, aby v něm byl Snape takový jaký je ve skutečnosti, ale ve skutečnosti ho vůbec neznám. Spousta lidí o něm píše povídky, obvykle se drží jednoho mustru a navíc mrzačí Snapeův charakter. A to já nechci. Chci ho do své povídky skutečného, ne žádnou tragikomickou nevkusnou karikaturu."
Etroplus ďobl do rostlinky.

"To by ses s ním musela setkat, poznat ho osobně. Jedině pak můžeš napsat takovou povídku."
"To je právě to. Jenže je z jiného světa. Ze světa, do kterého se já nikdy nemůžu dostat."
"To jsem si říkal dodneška taky, když jsem koukal přes sklo do vašeho obýváku," řekl Etroplus. "A stačilo..."
"Plácnout ocasem, já vím.. Jenže v tomhle případě to nestačí. Nehledě na to, že nemám ocas."
"A co já?" zeptal se Etroplus. "Něco ti dlužím ne? Jsem přece zlatá rybka..."
"Jsi  Etroplus maculatus, cichlida pocházející z brakických vod Přední Indie a Cejlonu," řekla jsem mrzutě.
Etroplus na mne upřel své černé oko, jedinou tmavou tečku na žlutém tělíčku.
"Už chápu, proč ti nejde psát povídky. Nemůžeš psát fan fiction, když nemáš žádnou fantazii. Když jsi tak děsně přízemní."
Našpulila jsem uraženě rty. Etroplus pokračoval.
"Ale než ti splním tohle netradiční přání, nechceš přece jen, abych ti Snapea trochu upravil? Docela malinko, řekněme - pro tvé potřeby?" A skoro bych přísahala, že na mne mrkl, kdyby to ovšem bylo anatomicky možné.
"Ne", odmítla jsem rezolutně, "upravených Snapeů mám po krk! Chci originál."
Kdyby mohly akvarijní ryby krčit rameny, Etroplus by jimi teď nepochybně pokrčil.

"Jak si přeješ. Bude tě čekat. On. Pravý profesor Severus Snape, ředitel zmijozelské koleje. A nechoď mi pak brečet."

Než jsem stačila cokoli odpovědět, má židle u počítače roztočila. Připomínalo mi to cestování s Letaxem, ale nemáme žádný krb a pochybuji, že by můj Etroplus někde přišel k Letaxu.
O pár vteřin později se rotace zastavila. Židle se ocitla u stolu v hospodě. Byl večer a nebyli tu žádní studenti, dokonce ani žádní hosté. Lokál byl prázdný, až na profesora Snapea, sedícího u vedlejšího stolu. Zdvihl oči od Denního věštce a okamžitě na mne začal zírat nepříjemným snapeovským pohledem. Tak takhle to tedy Etroplus zařídil - rande U tří košťat. Madam Rosmerta energicky přikráčela k mému stolu a beze slova  přede mne postavila sklenici s máslovým ležákem.
Jak to říkal Etroplus? "Bude tě čekat.." Takže nepochybně Snape o našem setkání ví, mohu ho tedy požádat o rozhovor. Vstala jsem a přiblížila se k jeho stolu..
"Dobrý večer, pane profesore, mohu si přisednout? Jmenuji se.. ."
Snape mne přerušil. Řekl větu, ze které jsem zachytila jeho jméno a nějaké spojky. Hrdlo se mi zadrhlo a v hlavě jsem měla okamžité vakuum. "Cos čekala, ty huso?" řekla jsem si v duchu. "Že Snape bude mluvit česky?" Můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Trpce jsem litovala vrstvy prachu, která se stačila usadit na mé učebnici angličtiny.
"Excuse me, please...přijela jsem..přijela jsem“ (je to sloveso ve správném tvaru? Asi ne, vzhledem k tomu, že Snape má ve tváři výraz naprostého
znechucení) „za vámi, abych...“ (kruci, jak se řekne.. ?)  Snape na mne otráveně hleděl.
"Nevím sice, jakým mně neznámým jazykem se právě pokoušíte hovořit," ocenil mou angličtinu, pomalu, zřetelně artikulujíc (vždyť by byla škoda, kdybych zrovna této větě nerozuměla), "ale snad jsem správně pochopil, že jste tady, protože se mnou potřebujete mluvit."
"Yes"...  Snape vyčkával - zřejmě očekával podrobnější vysvětlení a já bych ho také ráda podala. Nutně jsem mu potřebovala říct, že účelem mé návštěvy je to, že potřebuji vědět, jaký je ve skutečnosti, že chci znát jeho názory na různé věci, že...že…  Ovšem moje jazykové znalosti stačily na to, abych mu sdělila, že manželé Prokopovi (hrdinové prvních lekcí angličtiny pro jazykové školy) mají hezkou dceru, chytrého syna a pěkný byt. Že jejich dcera Zuzana má dnes narozeniny a má hezké šaty. Že pan Prokop  je velmi zaměstnán ve své kanceláři, a že mu na stole stojí šálek kávy. Tečka. Pochybuji, že by ho tyto informace zajímaly. A to neberu v potaz, že by se mi je sotva podařilo podat bez gramatických chyb. Dle hesla mlčeti zlato jsem tedy zůstala sedět mlčky a vychutnávala si ten úžasný pocit cítit se jako naprostý idiot.
Snapeovi zjevně došla trpělivost, povzdechl si a položil přede mne na stolek lahvičku s jakousi modrou tekutinou. Gestem mne vyzval, abych ji vypila.

"How is it?" zeptala jsem se přece jen trochu podezřívavě a ukázala hlavou na skleničku. Není radno vypít vše, co před vás Snape postaví, že Igrayne?
"WHAT is it," opravil mne s ledově ironickým důrazem na slovíčko what.
Jasně...how a what...normálně si tahle dvě slova nepletu. Normálně ne. Ovšem teď je jiná situace. Teď na tom záleží, neprojevovat se jako magor...
Nečekala jsem na odpověď a napila se. Mělo to neutrální chuť.
 "Tenhle lektvar vám pomůže k tomu, abyste si nepletla slovíčka co a jak. Mimojiné. Naštěstí jsem předvídavý, takže když jsem dostal zprávu o vašem příjezdu, vzal jsem ho sebou," pravil profesor Severus Snape a já si s úžasem uvědomila, že rozumím každému slovu. Zaplavila mne vlna ohromného štěstí. Konečně mu budu moci dokázat, že nejsem úplný imbecil, že jsem v podstatě inteligentní a vtipná mladá dáma! Konečně se ho budu moci zeptat na všechny ty věci, které mne tak zajímaly..
"To je naprosto úžasný! Je neuvěřitelný, jaký máte vymoženosti! Když si vzpomenu, jak se mudlové musí dřít! A to máte lektvary na všechny
jazyky? Mohl byste tedy třeba umět česky?" vychrlila jsem ze sebe perfektní angličtinou a zároveň si uvědomila, že nic duchaplného ze mne právě
nevypadlo. Zúžil oči a mě v tu chvíli napadlo, že zalitoval, že mi lektvar dal vypít. Moje holé věty byly nepochybně přijatelnější než užvaněná a
zvědavá ženská.
"Jistěže. Mohl bych mluvit česky, kdybych cítil tu potřebu hovořit jazykem, kterým mluví na celém světě tolik lidí, kolik žije v jednom větším anglickém městě."
V tu chvíli se rozletěly dveře a v nich se objevila skupinka studentů.
Soudě podle Harryho a Freda (nebo George?) to byli zřejmě vesměs nebelvírští. Chystali se s veselým štěbetáním obsadit první stůl u dveří, když tu si všimli Snapea, zmlkli a couvali zpět ke dveřím. Snape se pomalu a hrozivě vztyčil.
"Aleale.. Jestlipak profesorka McGonagallová tuší, že její žáci po večerech vysedávají v hospodě? To bude překvapení. Weasley…. samozřejmě nezbytný Potter…a dokonce i slečna Grangerová…podívejme.." Hermiona  už se nestačila ukrýt za Weaslyovic dvojčetem a teď s výrazem "no nazdar" vycouvala ze dveří. Ostatní ji hbitě následovali, Harry mi stačil ještě věnovat nevěřícný pohled.
"Za každého deset bodů dolů!" zavolal za nimi Snape.
Paráda. Živě jsem si dovedla představit, jak nebelvírští baví své spolužáky historkou o Snapeovi sedícím večer U tří košťat s nějakou  mudlovsky vypadající ženskou. Tohle tedy nebyl slibný začátek.
"Myslíte, že to rozkecají? Potter a spol.?" upřesnila jsem.
"To jim pud sebezáchovy nedovolí," pravil nepříliš přesvědčeně.
"Koneckonců," dodala jsem si odvahy, "třeba byste potom před studenty vypadal..vypadal..." chtěla jsem říct lidštěji, normálněji, ale včas jsem si
uvědomila, že je to nevhodné.
"Vypadal jak?" zeptal se studeně a vyčkávavě na mne hleděl. Mlčela jsem.
"Máte potíže s vyjadřováním? Navzdory tomu, že jsem vám dal pro jistotu do lektvaru dvojnásobnou dávku jazylky? Politováníhodné," konstatoval.
"Chtěla jsem říct, že studenti by vás třeba taky rádi viděli v jiném světle. Třeba by je potěšilo, že jste vlastně normální člověk...jako každý jiný.."
Teď mi bylo nad slunce jasné, že jsem přestřelila. Snape na mne hleděl mlčky, ale  jeho výraz nevěstil nic dobrého...Nenaštvat ho, byl základní
předpoklad, jak si s ním moci promluvit... Jenže nenaštvat Snapea je nesmírně těžké..
Rychle jsem se z toho pokoušela vymotat. Není to opravdu jednoduché, když doslova cítíte jak vás propalují ledové oči a v koutku duše máte strach, že Snape najednou vytáhne hůlku a promění vás ve sklenici máslového ležáku.
Nedalo se nic dělat, musela jsem s pravdou ven.
"Kvůli tomu jsem tady, pane profesore... Moc jsem si vás přála  poznat, dozvědět se, jaký jste doopravdy."
"To jste nemusela vážit tak dlouhou cestu. Stačilo sáhnout do knihovny.. Třebaže je pro vás pátý díl vzhledem k vašim jazykovým schopnostem zatím nedostupný, čtyři díly by měly stačit k pochopení charakteru postav. Ovšem samozřejmě alespoň průměrně inteligentnímu člověku."

Rozhodla jsem se jeho sarkasmus ignorovat. Ostatně nic jiného mi ani nezbývalo.
"Spousta lidí nevěří, že jste takový jako v knihách. Ve světě mudlů jste nesmírně populární."
"Nejsem Arthur Weasley, takže mne nezajímá svět mudlů. A nejsem ani profesor Lockhart, takže nestojím o popularitu."
Tak tohle nebude jednoduché... Napadlo mne trochu ho popíchnout. Malinko a opatrně, vosí hnízdo je proti tomuhle muži spící koťátko... Ale nevěřím, že není ješitný... Vlastně je ješitný, vždyť mám knihy přečtené dobře, takže tohle náhodou vím.
"No popravdě řečeno, spousta lidí si myslí, že za svou popularitu vděčíte panu Rickmanovi."
"Alan Rickman?" řekl to s náramným despektem. "Alan Rickman je mudla. Když se potřebuje někam dostat, musí jet autem. Když se chce najíst, zamaže hromadu nádobí, které pak musí umýt. A bůhví, jestli někdy vůbec seděl na koštěti..."
"Ehmm... pravděpodobně ne..." připustila jsem.
"Tak vidíte."
"Ovšem Alan Rickman byl známý ještě dřív, než vy jste se .." narodil mi přišlo v případě literární postavy nepříliš výstižné  "než vy jste spatřil
světlo světa."
"Jistě. Ale přesto ho spousta mudlů vůbec neznala, dokud jsem mu nepropůjčil svou duši. Byl to takový výměnný obchod - já jemu duši, on mně
tělo. Myslím, že jsme na tom oba svým způsobem vydělali."
"Nevím, jestli by s vámi pan Rickman sdílel tento názor. Podle všeho vás nemá příliš v lásce," osmělila jsem se.
"Já city pana Rickmana k ničemu nepotřebuji. Potřebuji jeho herecké umění, to je vše."
"Možná ho mrzí, že ze všech jím vytvořených postav jste největší popularity dosáhl zrovna vy."
Snape ohrnul ret. "A co čekal? Že mne trumfne alkoholik s intelektem bublajícího lektvaru? Či plukovník Brandon plazící se po kolenou přes
střepiny skla pro přízeň nějaké husičky? Nebo snad promiskuitní násilník z Nottinghamu?"
Zdálo se, že Snape je překvapivě dobře informován.
"Když víte tohle, víte také, co vaše postava rozpoutala ve světě mudlů," řekla jsem.
"Něco se mi doneslo.. Profesor Lockhart mne vcelku pravidelně zásoboval nejrůznějšími literárními díly s mou postavou v hlavní roli. Myslím, že
trochu žárlil, že se nestal středem pozornosti on, třebaže já bych mu tu výsadu milerád přenechal. Proto mi to také škodolibě nosil - protože věděl, jak mne to rozčiluje."
"Takže jste četl některé povídky fan fiction?"
"Nevím, jak tomu říkáte. Já bych to nazval fantas magoricum. Něco málo jsem četl. Pak jsem to už rovnou házel do krbu. K rozčilování mi bohatě stačí Neville Longbottom."
"A co jste četl?" vyzvídala jsem.
"V mé hlavě není prostor na ukládání bezvýznamných nesmyslů.. Pokud si vzpomínám, v jednom z nich mi dokonce nějaká slabomyslná pisatelka nacpala do postele studentku. Náhodou si to pamatuji, protože ještě teď se mi z té milostné scény obrací žaludek."
Polkla jsem.. A to ještě neví, co s ním udělala jiná autorka v pokračování výše zmíněného a naštěstí nikdy nezveřejněného příběhu, pomyslela jsem si s úzkostí.
"Nemáte rád ženy?" zeptala jsem se honem, pevně doufajíc, že výraz mé tváře onu slabomyslnou pisatelku neprozradil.
"Nemám rád Harryho Pottera. Siriuse Blacka. Drzost studentů a nepozornost v hodinách. O mém vztahu k ženám není nic známo."
"Ale..ale máte přece nějaké city..nebo ne?"
"Tady v Bradavicích, žádné city nevzbuzuji a žádné nikomu nevěnuji, tedy přesněji žádné kladné. Že svět mudlů je blázinec, kde je všechno postavené na hlavu není moje vina, ani moje starost."
Vstala jsem. "Řeknu, řeknu jim, aby to nedělaly. Aby nemrzačily vaši postavu a neponižovaly vás."
Snape se rovněž postavil. "Bylo by to od vás přinejmenším slušné, vzhledem k jistým skutečnostem..."
Nenechal mne touto větou na pochybách, že zatraceně dobře ví, kdo nahnal Igrayne se zapomenutou knihou večer do jeho pracovny...
Cítila jsem, že je načase rozhovor ukončit a strašně jsem si přála mít něco, co by mi připomínalo tohle zvláštní setkání.
"Pane profesore, prosím vás, nedal byste mi autogram?"
Podíval se na mne jako bych spadla z višně a zavrtěl hlavou.
"Pokud jste jen trochu pozorný čtenář, tak víte, že autogramy zde rozdával pouze a výhradně profesor Lockhart."
"A nemohl byste udělat výjimku?"
"Výjimky neexistují."
Stáli jsme teď těsně u sebe. Snape byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala, tak charismatický, tak přitažlivý... Ne, přece nemůže být úplně bez citu...
Pramen vlasů mu sklouzl do čela a já pocítila tutéž touhu, co Igrayne v mé povídce.. Shrnu mu ty vlasy z čela...Opatrně, něžně.. Co se může stát?
Pohladím ho, možná polí..
"Jestli máte nějaké nesplněné sexuální touhy, měla jste navštívit jinou postavu. Třeba Rasputina. S největší pravděpodobností byste s ním prožila podstatně zajímavější večer než se mnou. Protože já s vámi nehodlám provozovat nic z toho, co máte na mysli."
To tedy byla ledová sprcha. Představila jsem si, jak se mnou Rasputin flákne na postel a  táhne z něj madeira a sevřel se mi žaludek.
"Jak víte, co mám na mysli? A mimo jiné - nejsem Cikánka, takže nejsem Rasputinův typ," řekla jsem chladně.
"Každá je Rasputinův typ. A kdybyste místo psaní stupidních paskvilů studovala angličtinu, mohla jste si přečíst pátý díl knihy. Pak byste věděla, že mám jisté.. řekněme tomu zvláštní schopnosti vidět do mysli jiných lidí.."
Povzdechla jsem si. Věděl všechno. Co si myslím, co píšu... Nemělo nejmenší smysl hrát si na duchaplnou a inteligentní dámu.
"Za to žádná není váš typ."
"Můžete si podat oficiální stížnost u paní Rowlingové. Třeba vás vyslyší a v sedmém díle mi nacpe do ruky kytku růží a nechá mne blekotat jako hrdinu mexické telenovely. To byste přece chtěly, ne?"
"Ne," řekla jsem a myslela to upřímně. "Jen - jen mne prostě mrzí, že nemám šanci. Já ani žádná z těch, co by tak rády nechaly mezi prsty proklouznout vaše havranní vlasy."
"Moje mastné vlasy," opravil mne. "Nepřekrucujte fakta."
Tak tohle byl Snape. Pravý, nefalšovaný, skutečný...Nevěděla jsem, jestli jsem ráda, nebo ne, že mne nezklamal, že je skutečně takový, jakého jsem si ho představovala..
Díval se na mne upřeným pohledem. Pozdě jsem si uvědomila, že čte mé myšlenky.
Pak promluvil tichým hlasem. "Jsem jaký jsem. S tím nic neuděláte ani vy ani já. Ale existuje fantazie, sny, představy...Ve vašich snech mohu být takový, jakého mne chcete mít..můžu říkat cokoli, dělat cokoli... Jen si to prosím vás nechte jen pro sebe.. Nemusíte všechny své představy nutně napsat na papír. Věřte mi, že rozhodně nestojí za čtení."
"Slibuju, pane profesore...a..a děkuju.."
Než se má židle opět roztočila, stačila jsem mu věnovat úsměv na rozloučenou. Neopětoval ho, jen na mne hleděl skrz clonu svých vlasů.
Zůstala jsem zírat na obrazovku, popsanou odshora až dolů.
"Etrople, hej Etrople!"
"Tak co, spokojená?"
"V podstatě ano, ale zlaté rybky plní tři přání, že?"
"A co bys chtěla? Chtěla bys, aby byl profesor Snape něžně dravý a pomiloval se s tebou na kožešině u svého krbu? Ale pokud si vzpomínám, úpravy charakteru tvrdě odmítáš." V tom hlásku zazněl podtón ironie.
"Tys mi četl přes rameno Dotyky snu! To se mezi slušnými lidmi nedělá!"
"Mezi akvarijními rybami se to tak nebere..a co tu mám taky pořád dělat?" opáčil.
"Dobrá...Etrople, já bych chtěla...chtěla bych...vlastně co bych chtěla? Chtěla bych Snapea jaký je a zároveň..."
"Nevíš co chceš. Ale je to koneckonců jedno, protože já nejsem zlatá rybka."
"Že ne?"
"Ne. Jsem Etroplus maculatus, cichlida původem z brakických vod Přední Indie a Cejlonu. A nezapomeň napsat kamarádce ten slíbený mail. Když už jsi naklofala tenhle elaborát," koukl na obrazovku, "nebude to pro tebe problém."
Otočil se, vmísil se mezi své druhy a vesele se nechal unášet proudem vody proudícím z  filtru.
Zabušila jsem na sklo. "Etrople, slyšíš, Etrople!!"
Etroplové připlavali, ale jen proto, že se domnívali, že se chystá krmení.
Zároveň s nimi se z ložnice připotácel můj rozespalý choť.
"Je ti něco? Mlátíš do akvária a vyřváváš v půl druhý ráno latinské názvy ryb v pátém pádě, jsi normální?!" Pohlížel na mne se směsí znechucení a obav.
„Co myslíš, je Snape gentleman?“
„Cože?!“
„Snad jo,“ řekla jsem si tiše sama pro sebe. „Protože v opačném případě mám sekeru U tří košťat..“