Lektvary po francouzsku
Autor: Severia a Evelyn (tuším skvost – a doufám, že autorky vynikajícího Černého hřebce se ani tentokrát nežinýrovaly!)

Isabeau Dubois-De Gres (no a je to tady... co třeba používat i francouzskou diakritiku?) probudilo klepání na okno. Sakra, kdo to zase otravuje takhle brzy po ránu, pomyslela si. (já bych spíš sázela, že řekla „Mon dieu...“ ) Byl víkend a Isabeau se chtěla konečně vyspat po namáhavém týdnu. Zaklepání se ozvalo znovu. Líně vstala, přehodila přes sebe župan a vydala se směrem k oknu. Otevřela ho a dovnitř vletěla hnědá sova. Na stůl upustila dopis a oknem vylétla ven. Isabeau překvapeně pohlédla na svitek pergamenu (viděla takovou věc poprvé v životě a sova jí běžně nosila pouze Le Mond), ale vzala ho do ruky a sedla si na postel. Tu pečeť znala moc dobře - patřila jejímu nadřízenému Phillipovi Du Coteau. Rozlomila ji a pozorně si přečetla dopis, ve kterém stálo:
Milá Isabeau,
vím, že jsi měla namáhavý týden, ale stalo se něco, co nemohu sdělit v dopise. Kdyby se náhodou dostal do nepovolaných rukou… Prosím tě (Tě, výjimečně zde velké), abys co nejdříve navštívila hlavní sídlo.
S pozdravem
Phillip Du (? Snad De!) Coteau
Isabeau nevěděla, co by po ní mohl Phillip chtít, ale určitě to bylo důležité, jinak by ji nevolal (snad nepsal...). Neváhala a (točila – ano, ale bylo to silnější než já:-)))) rychle se oblékla. Vstoupila do svého krbu a za pár vteřin lehla popelem už byla v hlavním sídle Coteau volontiers (nerada bych vypadala jako hnidopich – ale jak že má znít název té skvadry v češtině? Já jenom že mám podezření, že dámy neměly na mysli „dobrovolně“ nebo „beze všeho“, jak zní překlad, ale dobrovolníky, čili - „volontaires“... ale nenechte se rušit v rozletu...) Vystoupala po schodech a zastavila se před dveřmi kanceláře svého nadřízeného. Zaklepala a vstoupila dovnitř. Za stolem seděl starý muž s bílými vlasy a vousy.
„Dobrý den, Phillipe, co se děje?“ Nečekala, až jí Phillip pokyne a sedla si do křesla před jeho stolem. Ten se na ni jen podíval ten stůl? a ona uviděla v jeho očích smutek.
„Isabeau,“ začal pomalu, „Annette La Fontaineová je mrtvá. (to bude Jean plakat... určitě o tom napíše i nějakou bajku. Třeba o hřebci a dvou slepicích)“ Isabeau jako by to nedošlo. Upřeně se na něj dívala a jen párkrát zamrkala.
„Pane bože, Annette…jak se to stalo?“ zeptala se po chvíli a do očí jí začaly stoupat slzy.
„Odhalili ji. Zjistili, že pracuje pro Coteau volontiers. Ale ještě předtím mi stačila poslat sovu. Chtěla mi říct něco velmi důležitého, ale nechtěla do dopisu napsat co, kdyby se dostal do nepovolaných rukou. A než se stačila vrátit, zabili ji. (překvapivý vývoj děje...)Je mi to líto, Isabeau, vím, že to byla tvoje nejlepší přítelkyně. Já osobně ji měl také velice rád. Kdybychom ji tak mohli oživit, abychom se dozvěděli, co nám chtěla říct, aby její smrt nebyla tak zbytečná.“
Isabeau se zadívala do prázdna a Phillip poznal, že přemýšlí. Vždycky se tvářila takhle, když nad něčím přemítala. (já se tvářím vždycky takhle, když přemítám, jestli jsou publikující opravdu tak přesvědčeni o vlastním literárním talentu) Za chvilku lehce pokývala hlavou a smutně se usmála.
„Možná by to šlo.“ Podívala se na Phillipa a uviděla v jeho tváři překvapení.
„Ono snad jde oživit mrtvého člověka?“
„Za určitých okolností to jde. Je na to jeden lektvar. Jmenuje se Kapka života, ale pro jeho přípravu je potřeba jedna velmi vzácná květina, která vykvétá pouze za úplňku a roste jen v Pyrenejích. (Hehehe... taky se ti vybavila jistá osoba pobíhající o úplňku s košíčkem...?) No jasně – Měsíc v jináči J Navíc, aby lektvar působil, musí být úplné zatmění slunce a je to jen na krátkou chvíli. Jakmile vyjde slunce ze stínu měsíce, bude Annette opět mrtvá a už ji nedokáže probudit nic. A pokud si vybavuji, tak úplněk bude za pět dní a zatmění slunce za dva týdny. Vychází to opravdu skvěle, jenomže ten lektvar asi nezvládnu sama. Potřebuji k tomu dalšího odborníka, velmi schopného. Ten lektvar je opravdu těžký, jedna chyba a všechno snažení přijde nazmar. (o tom by Longbottom mohl vyprávět...)“
„Ale Isabeau, největší odborník přes lektvary, v celé Francii jsi ty. Kde chceš sehnat někoho dalšího?“ Phillip se na chvilku zamyslel. „Možná bych měl jeden nápad. Slyšela jsi někdy o Albusi Brumbálovi?“
„Něco mi to říká, ale nemůžu si vzpomenout…“ To má dost mezery ve vzdělání, když nezná takovou osobnost kouzelnického světa…
„Albus Brumbál je zakladatel Fénixova řádu v Anglii.“
„Ach ano, máte pravdu, už si vzpomínám, to on byl úplně první, kdo založil řád bojující proti Voldemortovi.“
„Ano, a pak jsem já založil Coteau volontiers, francouzskou obdobu Fénixova řádu. A v dalších státech se zakládaly další řády. S Albusem se znám osobně, určitě nám rád pomůže. K dispozici má ty nejlepší lidi.“
„Dobře, Phillipe. Prosím vás, pošlete mu ihned sovu, nemáme času nazbyt.“
Severus Snape vyjel po točitých schodech před Brumbálovu pracovnu. Vůbec netušil, co by po něm mohl ředitel chtít. Zaklepal a vešel dovnitř. Brumbál seděl za svým stolem a díval se do jednoho pergamenu na stole.
„Pane řediteli,“ pozdravil Severus Brumbála, stoupl si ke krbu a s očekáváním se na svého nadřízeného podíval.
„Severusi, mám na tebe jednu prosbu,“ pronesl ředitel. Snape vytáhl jedno obočí a upřeně se na něj zahleděl. To znám, prosba, když jde o prosbu, tak se z toho vyklube příkaz.
„Slyšel jsi někdy o Coteau volontiers?“

„Jistě, to je francouzská obdoba Fénixova řádu, pokud se nepletu.“

„Ne, nepleteš se. Jeho zakladatel, Phillip Du Coteau, mne požádal o pomoc. Nesdělil mi, čeho se to týká, ale chce po mně, abych mu na dva týdny, do zatmění slunce, „vypůjčil“ jednoho ze svých podřízených, který je mistr v lektvarech.“ Tázavě se na Severuse podíval, ale z jeho tváře nemohl nic vyčíst.

„Mám to chápat tak, že se mám prostě sbalit a odjet do Francie?“

„Ano, i tak by se to dalo říct. Francouzsky přece umíš, nemusíš se bát, že by ses nedomluvil.“

„A je to opravdu nutné, pane řediteli? Sám dobře víte, kolik mám práce.“

„Ale no tak, Severusi, je to jen na dva týdny, zatím za tebe najdeme náhradu.“

„To se v celé Francii nenajde nikdo, kdo by uměl připravit lektvar?“

„Určitě najde, ale Phillip požádal o opravdového odborníka. Jsi nejlepší ve svém oboru a já nechci Phillipa zklamat tím, že bych mu poslal nějakého břídila, takže se jdi, prosím, připravit na cestu.“

Snape jen přimhouřil oči, pevně sevřel rty a odcházel.

„A netřískej dveřmi!“ zavolal za ním ještě Brumbál, když viděl, že se chystá k pořádně ráznému odchodu.
Isabeau posbírala všechny podklady pro Kapku života (takže recept) a vydala se do Phillipovy kanceláře. Když vkročila dovnitř, seděl Phillip za stolem a Isabeau se na okamžik zdálo, jako by byl jejím příchodem trošku překvapen. Že by čekal někoho jiného? napadlo ji, ale hned tu myšlenku zavrhla. V tuhle dobu byli nejspíš v celé budově sami. Zavřela za sebou dveře, když zjistila, že jí jeden papír v podkladech chybí (strana 859 receptu...?). Položila dokumenty na Phillipův stůl, omluvila se mu a otočila se ke dveřím, že pro něj dojde. Sáhla po klice, když v tu chvíli někdo zvenku prudce otevřel dveře. (A srazila se...) Ach jo, jak já nenávidím tyhle dokola se opakující srážky se Snapeem – vsadím mozkomoří háv, že se budou hádat – ach jo…Isabeau se nestačila kliky pustit a následkem prudkého tahu vylétla ven. Zastavila se až o vysokého muže v černém, který ji chytil do náruče. (no to je šokující...!) Setrvačností však spadli na zem a Isabeau se k němu přitiskla. No bodejtˇ- když už mám tu šanci se po někom válet, tak se fofrem i přitisknu…
„Do háje!“ ujelo mu. (Mně ujelo něco jiného. A Severus je proti mě břídil...)Isabeau se mu podívala do obličeje. „Budete tak laskava a slezete ze mě?“ zeptal se jí francouzsky. Isabeau to mírně zmátlo. Zanadával přece anglicky, že by to byl ten Brumbálův člověk? Vstala a chvilku po ní se zvedl i ten muž. Otřesen otřesem…
„Jste takové nemehlo vždycky nebo jen dnes?“ položil další milou otázku. (zvláštní, o jaké otázky nás profesorka franštiny ochudila... :-))) Škoda, že mám státnice za sebou, byla bych je o konzultaci vyžadovala:-))))
„Promiňte, ale nemohla jsem vědět, že stojíte za dveřmi. Nemám rentgenové vidění. A navíc, máte nejdřív zaklepat.“ Co sem řikala, he?
„Šel jsem si pouze pro kávu.“ Kývl směrem k rozlité kávě a rozbitému hrníčku. „Pan Du Coteau neříkal, že bych musel klepat znovu. A vy mě nemáte co učit dobrému chování.“
„Myslím, že byste takovou výuku potřeboval. Pokud vím, tak jste to zavinil vy a ani jste se mi neomluvil.“ (A z vajíčka se nám začal pomalinku polehounku líhnout „kvalitní“ dialog)
Muž jako by najednou nevěděl, jak zareagovat. Oba si povýšeně hleděli do očí a výhružně mlčeli. Phillip se vnitřně bavil jejich hádkou, ale najednou vstal a rázoval si to k nim. Ve dveřích se zastavil a naposledy se pro sebe usmál.
„Isabeau,“ protrhl Phillip ticho, „tohle je Severus Snape. To jeho nám poslal Brumbál z Anglie. Chtěla jsi odborníka, tak tady ho máš. Podle Brumbála je nejlepší v oboru.“
Severus se samolibě usmál a bavil se tím, jak to v Isabeau vře.
„To ne, Phillipe! S tímhle člověkem nikdy spolupracovat nebudu!“ (Z počáteční euforie, že máme v tlapkách glosovatelné dílo, se začínám dostávat do trochu divného stavu... sevřelo se mi hrdlo a trochu zatmělo před očima...)
„Věřte, slečno…“
„Dubois-De Gres. Isabeau Dubois-De Gres.“ prozradila mu své jméno. (Bond. James Bond.)
„…Dubois-De Gres, že já také nejsem dvakrát nadšený z toho, že s vámi budu muset spolupracovat. Ale pokud jsem pochopil správně Brumbála a pana Du Coteau, tak potřebujete opravdového odborníka přes lektvary, kterým rozhodně jsem. A opravdu jsem sem nepřijel proto, abych se hned otočil a letěl zpět, (to víte, letaxem to není žádná otázka chvilky)když jsme si my dva nepadli do oka, ale rovnou do náruče. Také bych byl moc rád, kdybyste mi konečně sdělili, o co konkrétně půjde.“ Severus tázavě zvedl jedno obočí a s očekáváním se na Isabeau zahleděl. Ta si jen povzdechla a pokynula oběma mužům, aby ji následovali do Phillipovy pracovny. Předala Snapeovi všechny papíry, které přinesla. Severus je mlčky začal prohlížet. Zamyšleně si sedl do křesla a bylo slyšet pouze šustění papíru.
„Pokud mne omluvíte,“ promluvila po malé chvilce Isabeau, „na chvilku se vzdálím. Jeden papír jsem zapomněla ve své kanceláři.“ Mlčky se otočila a odešla. Snape se ohlédl po jejím plášti mizícím za rohem. Jo, vzdal se, ale co nejdál a už tam zůstaň, pomyslel si. Potichu si pročítal dokumenty a ani nezpozoroval, že se Isabeau mezitím vrátila. Podala mu chybějící papír a zašklebila se na něj (kolik jí tak může být...). Za chvilku Snape dočetl poslední stránku.
„Takže vy chcete udělat Kapku života? To si tedy troufáte.“
Isabeau jen rozzlobeně našpulila rty a chystala se mu od plic říct, co si o něm myslí, ale Phillip ji zarazil.
„Isabeau je nejlepší v celé Francii, ale nikdy ten lektvar nedělala, a tak si přizvala vás, abyste jí pomohl. Vy jste ho někdy připravoval?“
„Ano, jednou. A nemám na něj nejlepší vzpomínky, ten dotyčnej je furt pod drnem…ale pomohu vám. Počítám, že máte všechny přísady?“
Isabeau jen pokývala hlavou, ale neřekla nic.
„I Ohnivou orchidej?“ nedalo mu. Na to Isabeau reagovala záporně.
„Samozřejmě, jak byste mohla mít Ohnivou orchidej, když ta se dá utrhnout pouze za úplňku a použít do hodiny po tom. Takže budeme ještě muset do Pyrenejí?“
Opět kývla. Severus si povzdechl. „Tak dobře. Úplněk je zítra, měli bychom si pospíšit.“
Severus stál v hale Isabeauina domu. Byl nádherný a obrovský. Vzpomněl si na dům svých rodičů, kde bydlel, když byl malý – tenhle mu byl podobný. Isabeau zaplula do dveří po jeho levé ruce a už tam byla nejméně deset minut. Nedalo mu to a šel se tam podívat. Zaklepal a pomalu otevřel dveře. Isabeau stála u police a všechny přísady do Kapky života si urovnávala na stole a odškrtávala si je v seznamu. Ani nezaznamenala, že jí Severus stojí za zády.
„Máte to tu docela hezké,“ ocenil její sbírku. „Připomíná mi to můj kabinet.“ Isabeau sebou trhla, nečekala, že by Snape mohl stát za ní.

„Proboha, Snape! Strašně jsem se lekla, tohle už nikdy nedělejte!“ (opovažte se klepat!)

Severus se jen škodolibě usmál.

Isabeau se na chvilku zamyslela. „Vy učíte?“

„Ano. Jsem profesor na střední škole v Bradavicích.“

„Nevypadáte na to.“

Severus se ušklíbl.

„Vy taky nevypadáte na to, že jste členka řádu. Co vůbec děláte? Neříkejte, že pracujete jen pro Coteau volontiers.“
„Ne, nedělám jen pro Volontiers. V Paracelsově nemocnici pracuji v oblasti výzkumu nových lektvarů.“
Severus překvapeně zvedl obočí, ale neřekl nic. Vydal se zpět ke dveřím. Isabeau zmenšila kouzlem kotlík s přísadami a následovala ho.

Severus zamířil ke krbu, ze kterého vystoupili, když se sem přesunuli, ale ona popadla svůj kufřík a šla ke dveřím.
„My nepoužijeme letaxovou síť?“ zeptal se podezřívavě.

„Ne. Ve Francii moc krbů nenajdete a tam, kam jedeme, opravdu krb není. Původně jsem myslela, že použijeme krb jednoho mého známého, který je ředitelem hotelu ve Foix - to je město, do kterého pojedeme. Ale bohužel, zrovna dneska tam Francoise (předpokládám za tímto patvarem franc. François...) není. Pojedeme vlakem.“

„Vlakem? To si děláte legraci? To nestačilo, že jsem musel letět letadlem? Ještě pojedu vlakem?“ („Tím jsem jel naposledy jako student do Bradavic...“)

„Ano, pojedete vlakem. Nebo chcete snad jít pěšky? Jsem zvědavá, za jak dlouho dojdete do Pyrenejí.“ A co takhle..ehm..se přemístit?

Severus si opět jen povzdechl.

„A kde to město vůbec je?“

„Je to v podhůří Pyrenejí. O pár kilometrů dál je naše (koho?) oblíbené prázdninové místo, kam jezdíme na dovolenou. Je to uprostřed lesa a nikdy se nemusíme bát, že nás tam někdo vyslídí. Budeme tam v bezpečí a v klidu můžeme připravovat ten lektvar.“
Do Foix dorazili s velkým zpožděním. Bylo po desáté večer, když vystoupili z vlaku, a tak Isabeau rozhodla, že se do jejich obydlí vydají až druhý den a na dnešní noc se ubytují v hotelu. Isabeau k němu tedy zamířila a Snape ji mlčky následoval. Vešli dovnitř a zastavili se u recepce. Recepční se na ně podíval.

„Dobrý večer, chcete se ubytovat?“ zeptal se jich.

„Ano. Chtěli bychom ubytování na dnešní noc,“ sdělila mu Isabeau.

„Jistě, apartmá devatenáct ve druhém patře je volné.“

„My bychom ale chtěli dva pokoje,“ vložil se do hovoru Severus. (co mi to připomíná... :-))))

„Bohužel, dnes máme obsazeno. Ve městě je festival, a tak je tohle jediný volný pokoj.“

„Dobře, bereme ho.“ Snape vzal klíčky a chystal se k odchodu. Isabeau vytřeštila oči a otočila se k němu.

„Já s vámi v jednom pokoji spát nebudu!“

„Jestli máte stan, můžete se vyspat před hotelem, já vám nebráním.“ Věnoval jí jeden ze svých posměšných pohledů a vydal se směrem k výtahu.

„Vy jste tak arogantní, tvrdohlavý a…a…“ (a autorky tak neoriginální...)

Severus mezitím otevřel dveře výtahu a nastoupil dovnitř.

„Tak jdete? Nebudu na vás čekat celou noc.“

Isabeau nastoupila a už nepromluvila.

Apartmá bylo prostorné. Isabeau spala v ložnici, kterou jí Snape laskavě přenechal a sám si ustlal ve vedlejším pokoji na gauči. Bylo kolem druhé hodiny ranní, když se probudila a přes skleněné dveře, vedoucích (snad vedoucí!) do vedlejšího pokoje, kde spal Snape, viděla světlo. Že by byl tak dlouho vzhůru? zeptala se sama sebe. Po pár minutách vstala a potichu zaklepala na dveře. Nic se neozývalo, a tak vešla dovnitř. Severus spal s knihou na nahé hrudi, přikrytý dekou. Isabeau se usmála a chtěla mu knihu sebrat a položit ji na stůl. To bych nedělala – jednou to v jedný pitomý povídce od Caniche zkusila studentka a …Už k ní natahovala ruku, když se Snape ze spánku zavrtěl a pohnul levou rukou. Isabeau spočinula zrakem na jeho levém nadloktí, kde měl vypálené Znamení zla. Zamračila se a rychle stáhla ruku zpět. I když francouzští Smrtijedi měli znamení trochu odlišná, místo hada koukal lebce z huby galský kohout (Temný pán si potrpěl na pořádek) Isabeau bezpečně poznala, odkud vane vítr. Snape byl Smrtijed. Nechtělo se jí však věřit, že by byl Brumbál…Brumbál by přece nebyl tak hloupý… Zatím jí Snape neublížil a zdálo se jí, že ani nechtěl. Počkám do rána, a pak uvidím, co dál. A kdyby přece jen byl Smrtijed…teď mám proti němu výhodu a v případě nutnosti si s ním určitě poradím, pomyslela si. Pohrdavě se na Severuse podívala, zhasla světlo a odešla zpátky do ložnice. (což kvituji s povděkem) to se mi ulevilo…
Ráno se probudila velmi brzy a už se jí nechtělo spát. Z vedlejšího pokoje nic neslyšela. Řekla si, že se zajde vykoupat. Přešla přes chodbu, otevřela dveře koupelny, svlékla si svou saténovou noční košili a odhrnula závěs sprchového koutu. Čeká nás další originální zápletka..

„Ježíši!“ vykřikla a zase závěs zatáhla. Severus Snape si zrovna utíral záda. (Uznávám, poznat, že se někdo nachází v koupelně za závěsem je nápor na mozkovnu) Isabeau rychle popadla osušku, celá se do ní zabalila a vyběhla z koupelny. Zašla do ložnice a sedla si na postel. Nechtěla ani pomyslet na to, jak se Snape bude tvářit, až vyjde ven. Po pár minutách se opravdu objevil s ručníkem omotaným kolem boků, stoupl si před ni, založil si ruce na prsou, zvedl jedno obočí a pronikavě se na ni podíval. To si prostě nesmím představovat, protože by se mi mohl Severus totálně zhnusit…

„Vaše počínání bylo záměrné nebo to byla jen nešťastná náhoda?“ zeptal se jí ledově.

„Myslíte, že bych vás šmírovala při koupání? Zvláště když jste…“ Ale nedopověděla to, co chtěla říct. Neměla odvahu vypustit to slovo z úst.

„Když jsem kdo?“ zeptal se netrpělivě. Isabeau vstala z postele a došla k němu. Mlčky ukázala na jeho levou ruku. Severus pochopil.

„Když víte, že jsem…“ odmlčel se najednou. Nevěděl, jak se řekne francouzsky Smrtijed (Le mangeur de mort...? :-)))). Isabeau s očekáváním zvedla jedno obočí.

„Myslíte Mortvenin? (Hehe... :-))) Jenom bych ráda pisatelky upozornila na jednu drobnost; „le venin“ skutečně znamená „jed“ nebo případně „zloba“. Ovšem originální název pro Smrtijedy je Deatheaters... a zde není o jedu ani zmínka... takže – fakt le mangeur...:-)))))))“ zeptala se ho chladně. Snape pokrčil rameny.

„Nevím, jak se to řekne francouzsky,“ zavrčel (nejsi sám, evidentně). Byl pyšný na svou francouzštinu (to já ani nejsem) a málokdy se mu stalo, aby nějaké slovíčko nevěděl. A teď ho nejen nevěděl, ale ještě to musel přiznat. „Prostě stoupenec Voldemorta,“ dodal.

„Mortvenin,“ odpověděla mu suše.

„Dobře. Když tedy víte, že jsem Mortvenin, proč jste mě nezabila?“

Isabeau si hlasitě povzdechla.

„Víte, že sama si tu otázku pokládám? Ale pokud vím, tak jste přivezl dopis napsaný Brumbálem a Phillip zná jeho písmo i to, jak mluví. Pochybuji, že by sem Brumbál poslal Mortvenina.“

„Tak proč ty scény?“

„Protože mi stačí, že jste jím v minulosti byl!“

Severus pevně stiskl rty a přimhouřil oči.

„Vůbec nic o mně nevíte!“ otočil se a odkráčel do pokoje se obléknout. A posbírat důstojnost ztracenou rozhovorem při němž byl oděn akorát do ručníku…
Za hodinu oba sešli za svorného mlčení dolů do haly hotelu. Severus odevzdal klíče a následoval Isabeau k lesu.
„Tady nás nikdo nevidí. Teď se přemístíme,“ řekla mu stručně.

„Fajn,“ odpověděl jí a natáhl k ní ruku. Isabeau na ni pohlédla a pak se podívala Severusovi do očí.

„Co to děláte?“ zeptala se ho.

„Co asi? Nikdy jsem tady nebyl. Neznám to tu. Nebudu riskovat, že se přemístím někam doprostřed lesa a nikdy vás nenajdu. I když to by se vám asi líbilo, že?“

Isabeau se zlostí zúžily oči.

„Já na vás sahat nebudu!“ (a ten kyblíček je můj... ne můj...)

Snape se hlasitě nadechl a vydechl, aby se uklidnil.

„Věřte, slečno Dubois-De Gres, že pro mě to také není nic příjemného, ale…“

„Dobře, dobře!“ vyštěkla.

Chňapla po Severusově ruce a oba se během pár vteřin přemístili k chatě. Okamžitě jeho ruku pustila a zašla dovnitř. Chata byla patrová, prostorná a velice útulná. Isabeau neomylně zamířila do ložnice, kterou používala nejčastěji a Snapea zanechala v hale. Za chvíli uslyšel bouchnutí dveří, a tak se přesunul do vedlejší místnosti, která vypadala jako obývák. Sedl si do pohodlného křesla a jeho zrak upoutala kuše, pověšená na stěně. Pomalu vstal a došel k ní. Lehce ji pohladil a sundal ji z držáku. Byla neobyčejně lehká. Nedalo mu moc práce zjistit, jaké je to dřevo (to by mě zajímalo... trochu profesionální úchylka, ale fakt zajímalo... o kuších je mi „něco málo“ známo). Rozhlédl se po pokoji, jestli tu nenajde i nějaké šípy (ale autorkám zjevně ne: proboha, kuše střílí šipky!!! Šípy luk... fňuk... :-)))). Otočil se kolem své osy a zastavil se proti dveřím, ve kterých stála Isabeau.

Ta děvčata mají neuvěřitelnou smůlu – mozkomorka umí francouzsky, střílí z kuše a obě mozkomorky jezdí na koni – neprošel prostě ani Černý hřebec, ani Lektvary po francouzsku. Příště raději volit prostředí atomové elektrárny – tady jsou mozkomorky vedle jak ta jedle a bludy zůstanou neodhaleny 

„Vidím, že vás zaujala moje kuše (no mě už taky). Byl byste tak laskav a vrátil ji zpět do držáku?“

Severus ji beze slova vrátil zpět. Sedl si opět do křesla a zavřel oči. Byl zvyklý, že se k němu lidé chovají odměřeně, když se dozví, kým byl. Nedivil se tedy chování Isabeau. Nijak ho to nemrzelo, ale byl by radši, kdyby to nevěděla (a proto se před ní producíroval nahý). Před tím s ním komunikovala skoro normálně. (tak to pardon, už stárnu a blbě vidím, toho jsem si nevšimla) Sice se téměř v jednom kuse uráželi, ale teď s ním nemluvila vůbec a pokud ano, tak velmi upjatě a opovržlivě. Mám já tohle vůbec za potřebí? Nemáš Severusi, ale budiž ti útěchou, že ani my ne…Příště mě Brumbál nikam nedostane, pomyslel si.

„Proč nejdete do svého pokoje?“ vytrhla ho Isabeau z myšlenek. (trochu pitomý dotaz, když mu ho neukázala...)

Snape se na ni jen podíval svým ledovým pohledem.

„Copak vím, kde je? Já sem nejezdím jako vy.“

Isabeau nehnula brvou. Pokynula mu, aby ji následoval. Severus vzal svůj kufr a vydal se za ní. Zastavili se přede dveřmi pokoje, který byl na opačném konci chodby než její ložnice. Zanechala ho přede dveřmi a opět sešla po schodech dolů. Snape jen pokrčil rameny a otevřel. Ložnice byla temná a připomínala mu jeho vlastní v Bradavicích. Položil kufr na postel a vytáhl z něj svůj oblíbený hábit. To mudlovské oblečení už ho pomalu dohánělo k šílenství. Rychle se převlékl a sáhl po knize, kterou si četl včera večer. Chtěl si o Kapce života zopakovat úplně všechno, aby nic nezanedbal. Věděl, jak se připravuje, jaké jsou přísady, ale přece jen chtěl mít jistotu, že na nic nezapomene. (prostě i mistru lektvarů někdy ukápne něco vedle...)
Začalo se stmívat. Severus stál u okna a díval se, jak za stromy prosvítá měsíc. Za chvíli vyjde zpoza stromů a orchidej začne žhnout, pomyslel si. Ozvalo se zaklepání a dveře se otevřely, ale Severus se neotočil.

„Tak jdete?“ zeptala se ho Isabeau. Snape se pro sebe ušklíbl.

„Copak vy potřebujete pomoc? Ohnivou orchidej určitě najdete sama.“

„Nesnažte se být vtipný, moc dobře víte, že kdybych vás nepotřebovala, už dávno bych vás poslala zpátky.“
„Vy mě snad prosíte?“ konečně se otočil, zvedl obočí a naoko překvapeně se na ni podíval. Isabeau se beze slova obrátila a vydala se do svého pokoje. Severus sešel po schodech dolů a chvilku čekal. Isabeau se za okamžik objevila se sklenicí v ruce.

„Tak můžeme?“ zeptala se ho.

„A kde máte rukavice z dračí kůže?“

Isabeau se zatvářila vyděšeně.

„Já věděla, že jsem na něco zapomněla.“

„Dejte to sem a dojděte pro ně. Počkám venku.“ Vytrhl jí sklenici z ruky a otočil se k odchodu.

„Počkejte! Vy to nechápete. Já je tady vůbec nemám. Nechala jsem je doma.“ Budeme muset nejdřív krocnout pyrenejskýho horskýho draka..

Snape se zarazil s rukou na klice. Pomalu se obrátil zpátky a přeměřil si Isabeau nanejvýš nechápavým pohledem.
„Vy jste nechala tak důležitou věc doma?! Jak jste mohla?! Tahle rostlina se nedá utrhnout kouzlem, to přece víte! Tak to se nedivím, že jste mě chtěla s sebou!“

„Ale já o tom vůbec nevěděla. Myslíte si, že bych vás jen využila?“ (já si myslím, že takový francouzský lektvarový fenomén by na takovou věc nemusel zapomenout...)

„Nepřekvapilo by mě to.“

Isabeau se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a nezačala na něj křičet.

„Fajn, tak si klidně zůstaňte tady, já si ji najdu sama!“

„Nechte toho. Máte tady aspoň nějaké kleště nebo jiné rukavice?“

„Možná by se tu našly pracovní rukavice, ale kleště…to pochybuji.“ Isabeau se obrátila a odešla se podívat do přístěnku. Pár minut se v něm přehrabovala, než vítězoslavně zdvihla pár pracovních rukavic.

„Fajn,“ řekl Severus, „tak aspoň něco. I když pochybuji, že by to moc pomohlo. Pojďte už, nehodlám tady stát celou noc.“
Měsíc už byl vysoko na obloze a v dálce zářilo oranžové světlo. Za chvilku už se skláněli nad květinou. Žhnula tak, že utrhnutí bez rukavic bylo jasným odsouzením ruky k záhubě. A ty obyčejné pracovní rukavice, co měli s sebou, jim byly prakticky k ničemu, i když byly lepší než nic. Snape s Isabeau stáli nad květinou a přemýšleli.
„A teď, babo, raď,“ řekl po chvilce. Isabeau po něm vrhla rozzlobený pohled. Severus se usmál, ale hned nasadil vážnou tvář. „To nebylo na vás. Myslel jsem to obrazně.“ Otočil se k ní zády a podíval se znovu na orchidej.
„To máte štěstí,“ řekla. (jako bych to měla před vočima...)

„Opravdu? A co byste…“ obrátil se k ní zpátky a oči se mu rozšířily. Za Isabeau stála upírka (Inko.... pomoc... dělej něco... proč já musím dycky glosovat první...)a skláněla se k jejímu krku. Snape hbitě vytáhl hůlku a namířil ji upírce do obličeje.

„Co to…“ chtěla se zeptat Isabeau, která si myslela, že Snape míří na ni.

„Dolů!“ zakřičel. Isabeau nevěděla, co to znamená, (tohle slovo nikdy nepochopila) ale rychle se skrčila. „Everte Statum!“ Překvapená upírka odlétla a zastavila se až o nejbližší strom, ale nesvezla se dolů, zůstala viset ve vzduchu. Čímž se z ní stala netopýrka Z jejích úst vyšel strašný skřek a oči měla široce rozevřené.

„Etienne!“ vykřikla. Na víc se nezmohla. Snape měl stále hůlku v pohotovosti a mířil na ni. Isabeau se rychle zvedla ze země a také vytáhla hůlku. Oba vzápětí pochopili, že se upírka nabodla na větev. Určitě ji zasáhla přímo do srdce, jinak by už byla na nohou. (v tom případě byla určitě taky dubová... to je pech...) Upírka se ale ani nehnula. Byla mrtvá. Podívali se na sebe a Severus viděl v Isabeauiných očích vděčnost, ale otočil se zpět ke květině. Otevřel sklenici, nasadil si pracovní rukavici, odhodlaně se k orchideji sklonil a natáhl ruku ke květině. Isabeau zavřela oči a za okamžik uslyšela zasyčení. Ucítila pach spáleného masa, až se jí z toho zvedl žaludek. Myslela si, že Snape bude křičet, ale nevydal ani hlásku, jen slabě syknul. Překvapilo ji to. Žár orchideje byl opravdu velký, muselo mu to sežehnout ruku i pod rukavicí. Otevřela oči a viděla Snapea, jak jí podává sklenici.

„Zavřete ji, já nemůžu.“ (ach... gentleman...)

Isabeau popadla sklenici a utěsnila ji, jak nejvíc to šlo. Snape s námahou sundal zbytek spálené rukavice z ruky a prohlédl si rozevřenou dlaň. Isabeau k němu přistoupila a chtěla se podívat na jeho ránu, ale v té chvíli se z lesa ozval zvuk.
„Michelle! (ma belle..)“ uslyšeli vzápětí. (já se osypu, fakt!) Oba se na sebe podívali a bylo jim jasné, co to bylo. V lese byl další upír (Štěpán, pozn. překl. :-)))), ten, kterého volala umírající upírka. Severus popadl Isabeau za ruku a oba běželi, co jim síly stačily. K chatě to bylo patnáct minut rychlé chůze, během to museli zvládnout rychleji. Za chvíli se zastavili přede dveřmi a lesem se rozlehl šílený řev. Věděli, že upír našel svou družku a vůbec se mu to nelíbí.
„Já se pomstím! Ještě uvidíte, kdo je to Etienne de Rouet (takže celým jménem Štěpán z Kolovratů, podle „de“ šlechtic... pan hrabě Kolowrat by čuměl, co mu běhá po světě za příbuzný)!“ ozvalo se. Ani jeden z nich na nic nečekal a vběhli do chaty. Severus se svezl do křesla v obýváku a nechal Isabeau, aby základ do Kapky života připravila sama. Zavřel oči a vnímal jen bolest, která mu bodala v ruce. Bylo to nesnesitelné, a tak po pár minutách zašel do svého pokoje a napil se z lahvičky lektvaru proti bolesti. (já se asi napiju taky, ale alkoholu) Ta pomalu začala ustupovat, ale úplně se neztratila. Sedl si na postel a přemýšlel (k čemu má vlastně hůlku). Za půl hodiny se ozvalo zaklepání. Isabeau nečekala, až ji Snape pozve dál. Sama vešla dovnitř a sedla si k němu na postel.
„Ukažte, ošetřím vás.“ Vzala jeho ruku do své, ale Severus se jí vytrhl tak prudce, až se mu tvář zkřivila do bolestivé grimasy.
„S tím si poradím sám!“

„Proč musíte být tak tvrdohlavý?“

„Pokud si pamatuji, tak to vy jste se mě nechtěla ani dotknout.“

„Ano, ale to bylo předtím, než jste mi zachránil život. Máte s sebou lektvar na popáleniny?“

„Samozřejmě, že mám. Ale pokud to nevíte, tak na popáleniny od Ohnivé orchideje tenhle lektvar nepomáhá.“

„Máte pravdu, zapomněla jsem.“

„Mám pocit, že vy zapomínáte nějak moc často.“ (to já taky, to musí být francouzská úroveň znalostí lektvarů v strašném stavu)

„O co vám jde, Snape?“

„Spíš, o co jde vám?“

„Nechápu vás. Chci vám jen pomoci.“

„Ale já o vaši pomoc nestojím.“

„Dobře. Jak chcete. Jsem zvědavá, jak si tu ruku ošetříte.“ Zvedla se z postele a vyšla ke dveřím. V polovině cesty se ale zastavila a otočila se. Viděla, že se Snape snaží hýbat prsty, ale nešlo mu to (kupodivu). Věděla, že ho to bolí. Hlasitě si povzdechla, vrátila se k němu a tázavě se na něj zadívala. Severus vstal a natáhl k ní ruku. Jemně ji uchopila a konečně si mohla jeho popáleninu pořádně prohlédnout.

„Panebože,“ ujelo jí, „musí vás to hrozně bolet.“ (panebože.)

„Není to tak strašné.“ (je. Sice nevím, jestli i ta bolest, ale tohle ano)

„Nedělejte si ze mě legraci, je to popálenina nejvyššího stupně!“ (Ohnivá orchidej dělá samostatnou třídu popálení – dvacátou...)

„Vzal jsem si lektvar proti bolesti.“

„Ach tak. Ale ten nebude účinkovat věčně.“

„Ne, to tedy nebude.“

„S sebou jsem si přivezla jen přísady do Kapky života, ale mám tady nějaké věci od minule. Podívám se, jestli by se z nich dal připravit další lektvar proti bolesti. Hádám správně, že víc ho tu nemáte?“

Snape jen tiše přikývl. Isabeau mu pokynula rukou aby ji následoval.

„Pojďte, musím vám to vyčistit.“ Odvedla ho do koupelny. Z lékárničky vytáhla sterilní gázu a dezinfekční lektvar (s nápisem Jodisol) a začala Snapeovi čistit ránu. Viděla na něm, že to pro něj není nic příjemného. Když mu popáleninu konečně ošetřila, odešla z pokoje podívat se, jaké přísady tu má v zásobě.

Po hodině se vrátila s malým pohárem a podala ho Snapeovi, aby se napil.

„Jste levák?“ zeptala se ho po chvilce. Severus otevřel oči a překvapeně se na ni podíval.

„Ne. Proč?“

„Máte spálenou levou ruku.“

Snape se jen ušklíbl.

„Když víte, že se popálíte, těžko to uděláte rukou, kterou používáte.“ (čehože, prosím?)

„To by mě nenapadlo.“

„To mě nepřekvapuje.“

Isabeau napodobila Snapeův pohled a ledově se na něj podívala. Zvedla se, došla do koupelny pro obvaz a odborně mu ruku zavázala.

„Vydržíte to ten týden?“ zeptala se ho.

„Jistě, myslíte si, že jsem nějaká padavka?“

„Dobře, hrdino. Dobrou noc.“ Zvedla se a kráčela ke dveřím. „A ještě něco. Pokud vám to nebude vadit, mohli bychom spolu mluvit anglicky? Vaše francouzština je vážně skvělá, (skoro jako ta moje) ale já bych si ráda zase trochu oživila angličtinu.“ Tázavě se na něj podívala. Severus kývl na souhlas, ale neřekl nic.

„Děkuji,“ odpověděla a odešla do svého pokoje.
Snape nebral Etiennovu hrozbu na lehkou váhu. Věděl, že se jim opravdu bude chtít pomstít a že mu nedá práci zjistit, kdo mu zabil družku. V lese byli nejspíš jediní. Museli se tedy připravit. Nechtěl riskovat, že by je Etienne napadl nečekaně a rozhodně nehodlal čekat, až skončí týden a oni odjedou a upír s nimi. Pokud přísahal pomstu, určitě si je najde. Raději ho chtěl zabít tady, aby neohrozil další životy. Ale s tou zraněnou rukou to nebude nic snadného. Věděl, že žádné kouzlo na zabití upírů neexistuje, napadlo ho však, že můžou zabít upíra i šípem, pokud ovšem bude stříbrný (Áááááhhhhh..... upíra ne. Ale mě tohle zabilo spolehlivě). Rozhodně si ho nechtěl připustit k tělu a nechtěl ani ohrozit Isabeau. Proto se rozhodl, že ho nezabije kůlem, tedy, jestli ho vůbec zabije.
Isabeau měla schované své vlastní šípy, ale ty byly dřevěné se železnou špičkou. Našla však pár starých stříbrných příborů, a tak je roztavili. Snape nechal vyřezat očarovaným nožem do dřevěné destičky díru o velikosti špičky šípu a nalil tam stříbro. Použili chladící kouzlo a z destičky vypadla lesklá špička. (já padám taky. Ze židle. Pročpak asi?) Vyměnili ji za starou v Isabeauině šípu (Já bych prosila popisek této činnosti! Protože už podle „výroby“ je to ukázková pitomost. Pomíjím fakt, že autorky v životě neviděly – a už vůbec nedržely – šipku do kuše) a vložili ho do kuše. Zavěsili ji zpět na stěnu, aby ji měli stále při ruce oba dva a dohodli se, že jakmile se setmí, nebudou vycházet ven. Jen tak byli aspoň trochu v bezpečí.
Isabeau dál ošetřovala Snapeovi ruku. Už se nebránil, a pokud ho ruka bolela, dožadoval se lektvaru proti bolesti sám. Rána se mu skoro nehojila, ale bolest se po dvou dnech dala vydržet i pár hodin bez lektvaru. Kapka života už byla v polovině své přípravy, ale neustále měla zářivě oranžovou barvu po Ohnivé orchideji. Díky ní ani nemuseli pod kotlíkem topit. Květina udržovala lektvar stále vroucí, zchladit se měl sám po přidání poslední přísady.
Čtvrtý den večer seděl Snape v obýváku a četl si knihu. Isabeau přešla ke kotlíku, který stál u dveří a vhodila tam další přísadu. Lektvar zabublal a pár kapek vylétlo do vzduchu. Začala s ním míchat. Severus ji po očku pozoroval, jak si vede a viděl, že se její obličej čím dál tím víc chmuří. Vstal a šel se podívat, co se děje. Naklonil se nad lektvarem. Ovanula ho příjemná orchidejová vůně, ale ani jemu se Kapka života nelíbila.
„Kolik srdečníku jste tam dala?“

„Deset gramů, jak je napsáno v knize.“

„A jste si jistá? Je moc řídký, teď by měl zhoustnout.“

„Samozřejmě, že jsem si jistá!“

Snape zvedl obočí a vzal z poličky ještě trochu srdečníku. Vhodil ho do kotlíku a po chvilce začal lektvar houstnout.
„Opravdu jste si jistá? Mám pocit, že jste tam dala jen devět gramů.“

„Snad umím navážit deset gramů!“

„To si nejsem tak jistý.“

„Profesore Snape, asi si myslíte, jak nejste chytrý, ale o lektvarech něco vím.“ (třeba jako že se do nich dávají kytičky...)

„Slečno Dubois-De Gres, nepochybuji, že o obyčejných lektvarech toho víte hodně, ale zdá se mi, že o těch náročnějších téměř nic.“

„Tak to se vám opravdu jen zdá! Pokud to nevíte, tak jsem pár náročných lektvarů dokonce vynalezla.“ (ježkovy zraky)
„Ano, vím, přečetl jsem si to v odborných časopisech, ale abych pravdu řekl, zdá se mi to nepravděpodobné.“
„To tedy nevím proč. Myslíte si snad, že lžu?“

„Zatím jste nepředvedla moc velké umění. Jestli jste nejlepší ve Francii, tak jak hrozní musí být ti ostatní?“
„Jsem nejlepší. A pokud se jedná o těch pár věcí, jako že jsem zapomněla, že na popáleniny od Ohnivé orchideje je jen zvláštní lektvar, to byl patrně váš špatný vliv. Nestává se mi totiž příliš často, abych pracovala s Mortveninem za zády!“ (nejdůležitější je v případě průšvihu je mít to na koho hodit... :-)))
Snape sice viděl, že se její přístup k němu změnil, když ji zachránil před upírkou, ale pořád si od něj udržovala odstup a bylo zřejmé, že to nezmění. Musela by chtít ona sama, což jak viděl, zatím nechtěla. Ale stejně se ho ta poznámka dotkla. Byl přece tak ochotný, že přijel až sem, musel překousnout všechny mudlovské vymoženosti a teď je někde uprostřed lesa, kde mu navíc nějaký upír vyhrožuje smrtí a musí k tomu poslouchat urážky ženské, která si ani nevzpomene vzít rukavice z dračí kůže. A kvůli ní má popálenou ruku, bolí to a nemůže nic dělat, kromě čtení a přihazování přísad do kotlíku. (co jiného by tam chtěl ještě dělat?)


„Vy jste stokrát horší, než já za dob, kdy jsem byl Smrtijedem!“ (A blbá k tomu!)

Isabeau vytřeštila oči a nezmohla se na slovo. Zalapala po dechu, beze slova se otočila a práskla vchodovými dveřmi. Snape si v tom rozčilení neuvědomil, že šla ven, a tak se naštvaně svezl do křesla. (Ne. Je mi jasný další vývoj, a to mě děsí...)Asi za deset minut si uvědomil, že už je tma a Isabeau je nejspíš pořád venku. Rychle vstal a natáhl se pro kuši, ale ještě než ji uchopil, zvenku se ozval výkřik. Popadl ji a vyrazil ven.

„Lumos!“ vykřikl, aby si posvítil na cestu. Isabeau ležela na zemi a nad ní se skláněl Etienne. Jakmile zahlédl Snapea, okamžitě se napřímil, vítězoslavně se na něj usmál a rychle zmizel ve větvích stromů. Severus ještě chvíli tápal, jestli upíra nezahlédne, ale všude bylo ticho a nikde se nic nehnulo. Rozběhl se k Isabeau a sehnul se nad ní. Na krku měla zřetelné stopy po zubech a z rány jí tekla krev.


„Mobilicorpus!“ namířil hůlkou na Isabeau, a ta se neslyšně vznesla do vzduchu. Snape by ji vzal do náručí, ale tohle bylo snadnější, obzvlášť když držel v podpaží kuši, v pravé ruce měl hůlku a levou ruku měl ošklivě popálenou. Pomalu ji přemístil do její ložnice a položil ji na postel. Kuši položil na stůl a sklonil se nad Isabeau. Nadzvedl jí jedno víčko a viděl, že její duhovky se začínají měnit z šedozelené na červenou. Pomalu, ale jistě, se měnila v upírku. Etienne to měl vskutku velice dobře vymyšlené. Snapea zabije a z Isabeau si udělá novou družku. Horečně přemýšlel, jak ji z toho dostat, ale nedařilo se mu nic vymyslet. Na upíří kousnutí snad žádná pomoc neexistuje, pomyslel si.
„Snape,“ ozvalo se z postele slabým hlasem. Severus se prudce otočil a přistoupil k ní. „zabijte mě, prosím, já nechci…nechci být upírem.“

Sedl si k ní a lehce se dotkl její tváře.

„Nemohu vás přece zabít. Přemýšlejte, je něco na upíří kousnutí?“

Isabeau se na něj dívala malátnýma očima a jen neznatelně zavrtěla hlavou.

„Sakra! Něco přece být musí!“

Isabeau si povzdechla a zavřela oči.
Dávno se rozednilo a Isabeau stále spala. Snape přidal další přísady do Kapky života, míchal a přemýšlel. Nic, naprosto nic, čím by mohl zachránit Isabeau, ho nenapadalo, a to jeho ješitnost nemohla překousnout. Usilovně přemítal, chodil po obýváku, ale na nic nepřišel. Práce na lektvaru byla pro tento den hotová, a tak se odebral zpět do Isabeauina pokoje. Klidně oddychovala a Severus s hrůzou čekal na večer. Ale do setmění zbývalo ještě nejméně šest hodin.
„Fénix,“ hlesla Isabeau. Snape zdvihl hlavu a podíval se do Isabeauiných červených očí.

„Cože?“
„Fénix,“ vydechla znovu. Severus si všiml slzy, která jí stékala po tváři. Jemně ji setřel a najednou se zarazil. Podíval se do prázdna a za chvíli se na jeho tváři objevil úsměv.

„Jistě. Fénixovy slzy. Máte nějaké s sebou?“

Isabeau ho ale už nevnímala, znovu zavřela oči.

„Isabeau!“ Zatřásl s ní, ale nepomohlo to. „Isabeau!“ zatřásl s ní znovu. Uvědomil si, že ji poprvé nazval jménem, ale teď mu to bylo jedno. (mně už taky...) Nemohl připustit, aby se to stalo. Cítil se za ni odpovědný. Kdyby jí neřekl v rozčilení tu osudnou poznámku, k ničemu z toho by nedošlo. Měl velké výčitky svědomí a pro její záchranu chtěl udělat vše. Zatřásl s ní znovu, ale nereagovala. Lehce ji pleskl přes tvář, ale ani to nepomohlo. Pleskl ji o něco silněji. Konečně pootevřela oči.

„Řekněte mi, máte s sebou Fénixovy slzy?“

Isabeau zavrtěla hlavou.

„Ne, nemám,“ řekla potichu. Přerývavě dýchala a Severus viděl, že by chtěla raději spát, ale teď jí to nemohl dovolit. „Phillipův…Phillipův bratr má…má Fénixe. Ur-určitě vám pomůže.“ Dáme mu tohle přečíst a pták si oči vypláče…

„Ale my nemáme krb, nemohu se přesunout do Coteau volontiers. Cesta tam a zpět by mi trvala nejméně den a vy se proměníte za šest hodin. Isabeau! Isabeau!“ Opět začala upadat do spánku. Severus s ní znovu zatřásl.
„V hotelu…ve Foix…Francoise Gaston…už jsem vám…o něm vyprá-vyprávěla. Řekněte mu…je…je také kouzelník,“ vydechla. Pak se její oči zavřely a Snape už nic nezmohl. (já se asi taky už nezmůžu... to jsou dardy...)

Na nic nečekal a s lupnutím se přemístil na louku poblíž hotelu. Rychle seběhl z kopce a vrazil do hotelu jako velká voda. Recepční vytřeštil oči a pomalu se natahoval po alarmu. Severus zastavil před pultem.
„Potřebuji velmi naléhavě mluvit s vaším ředitelem. Hned!“ zakřičel, když viděl, že recepční na něj jen vyjeveně kouká.
„Ale pan ředitel teď nechce být rušen, má naléhavou práci.“ Když však viděl Snapeův vražedný pohled, raději rychle zvedl sluchátko a zavolal Gastonovi.

„Dobrý den, pane řediteli, omlouvám se, že ruším, ale je tady jeden muž a chce s vámi mluvit…ano, řekl jsem mu to, ale nechtěl mě poslouchat…ano, řeknu mu to.“ Zavěsil sluchátko a vyděšeně se podíval na Severuse. „Nepřijme vás, říkal jsem to.“

„V kterém je patře?“

„To vám nemohu říct.“

Snape se naklonil přes pult, popadl recepčního za klopu kabátu a přitáhl si ho k sobě.

„KDE-MÁ-KANCELÁŘ?“ řekl tiše, ale důrazně. Recepční poznal, že s ním si není radno zahrávat.

„Čtvrté patro, páté dveře vlevo.“ Snape ho pustil a vyběhl po schodech. Nechtěl čekat, až přijede výtah. Rozrazil dveře Gastonovy kanceláře. Ředitel instinktivně sáhl do saka, kde měl schovanou hůlku, ale Snape ho gestem ruky zarazil.
„Isabeau Dubois-De Gres je zraněná. Potřebuji se přesunout vaším krbem pro lék. Mohu?“

„Isabeau? Panebože, co se jí stalo?“

„Nemám čas na vysvětlování. Tak pomůžete mi?“

„Jistě, tady je letax.“ Podal Snapeovi nádobu s práškem. Ten ji uchopil a stoupl si do krbu. Zřetelně pronesl Beauchamp rue dvacet, adresu Coteau volontiers, a za chvilku už stál v krbu ve vstupní síni hlavního sídla. Vyrazil nahoru po schodech a bez zaklepání vrazil do Phillipovy pracovny. Ten seděl za stolem a leknutím nadskočil.
„Profesore Snape, vy nejste v Pyrenejích?“ Když však viděl výraz Severusova obličeje, došlo mu, že něco není v pořádku. „Co se děje?“

„Isabeau kousl upír. Potřebuji Fénixovy slzy. Váš bratr prý má Fénixe. Isabeau říkala, že mi pomůžete,“ vychrlil ze sebe. To je jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce- tedˇbudou hledat bratra, pak fénixe, kterej bůhvíkde lítá..
Phillip vytřeštil oči, ale beze slova se zvedl a vyšel z kanceláře. Severus si sedl do křesla a zabořil tvář do dlaní. (máš recht, Severusi. S tímhle dílem to ani nejde jinak) Všude bylo ticho, nic neslyšel nebo spíš nechtěl nic slyšet. Phillip se dlouhou dobu nevracel. Severus tam seděl už nejméně hodinu, když se konečně otevřely dveře a Phillip přinesl lahvičku s průhlednou tekutinou uvnitř. Snape si hlasitě oddechl a podíval se na nástěnné hodiny. Zbývaly ještě dvě hodiny. Phillip podal Severusovi lahvičku a smutně se ně něj usmál. Zrak mu sklouzl na obvaz na Snapeově ruce.
„Co se vám stalo?“ Severus se podíval na svou ruku a ušklíbl se.

„Jen taková malá nehoda, nic vážného.“

„Řeknete mi, co se stalo Isabeau?“ (podesáté - kousnul ji upír)

Snape se podíval do prázdna, zavřel oči a promnul si je.

„Když jsme šli pro Ohnivou orchidej, napadla ji upírka. Odrazil jsem ji kouzlem a za chvíli se tam objevil její druh a přísahal pomstu. Včera jsme se s Isabeau pohádali a ona zapomněla, že po setmění nemá chodit ven. Napadl ji a kousl. Jediná možná záchrana jsou Fénixovy slzy. Jinak se za dvě hodiny stane také upírkou.“
„To je hrozné! Tak to už byste měl jít. Nechtěl bych ztratit ještě ji, stačí, že zabili Annette. Obě je mám rád jako dcery. Kdyby se stalo něco i jí, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.“ Severus chápavě kývl. Lehce se uklonil a zmizel v chodbě. Rychle se přesunul zpět krbem a pak z kanceláře do chaty. Byl už nejvyšší čas. Slunce začalo zapadat a Isabeau už měla narostlé i dlouhé přední špičáky. Špičáky jsou vždycky přední…Sedl si k ní na postel a nakapal jí slzy na ránu. Ta se začala ztrácet, až byla pryč úplně. Tesáky se jí ale neztratily bude muset hlodat a hlodat, jinak to nevidím…a ani oči nedostaly původní barvu. Snape se zamračil a nalil jí slzy i do krku. I když spala, instinktivně polkla. Zuby se jí začaly pomalu zmenšovat a oči blednout. Za chvilku už byla úplně normální, ale stále spala. Snape přistoupil k oknu a rukou mu projela ostrá bolest. Jistě, byl tak zaneprázdněn starostmi o Isabeau, že se dnes ještě nenapil lektvaru proti bolesti. Podíval se na lahvičku se slzami, kterou držel v ruce. Rozvázal si obvaz na ráně a zbývající slzy si rozetřel po dlani a prstech. Ucítil lehké mravenčení a popálenina za okamžik zmizela.
Z okna se díval ještě nejméně hodinu po tom, co dal Isabeau Fénixovy slzy. Byl rád, že ji zachránil. Vtom se někdo dotkl jeho ramene. Otočil se a najednou se díval do těch starých známých šedozelených očí Isabeau Dubois-De Gres. Usmála se na něj. Snape opětoval její úsměv.

„Jsem rád, že jsem vás nemusel zabít.“

„Proč? Scházela bych vám?“

„Ne, to ne, ale nehodlám dokončovat ten lektvar sám. A navíc bych se neměl s kým hádat.“ Lehce se dotkl levou rukou její tváře. Isabeau ji uchopila a překvapeně se na něj podívala.

„Uzdravila se vám? Počítám, že jste také použil Fénixovy slzy.“

„Ano. Pokud vím, tak dokážou vyléčit naprosto všechno. Isabeau, i když to normálně nedělám, chtěl bych se vám omluvit. To, co jsem o vás řekl, nebyla to pravda. Asi by mě nenapadlo použít Fénixovy slzy a jestli ano, tak pozdě.“

Isabeau se usmála a lehce zavrtěla hlavou.

„Neomlouvejte se, už podruhé jste mi zachránil život a já jsem vám za to vděčná.“

„I když jsem…“

„Ššt. Neříkejte to. Už dávno jím nejste. Žádný Mortvenin by neudělal to, co vy.“ Přiblížila své rty k jeho tváři a jemně ho na ni políbila. „Děkuji ti,“ zašeptala mu do ucha. Unaveně se mu podívala do očí. Tak tmavé oči ještě neviděla. Severus se na ni usmál a odvedl ji zpět do postele.

„Měla by sis ještě odpočinout, taková proměna v upíra a zase zpět není pro organismus nic lehkého.“ (a čtení takového díla už teprve ne!!!)

Isabeau neznatelně kývla a zavřela oči.

„Spi,“ přikázal jí Severus s nepatrným úsměvem. Ještě chvilku ji pozoroval a pak si odešel lehnout do své ložnice.
Příští večer Snape míchal lektvar a právě přidal pět listů náprstníku, když se ve dveřích objevila Isabeau. Naklonila se nad kotlík a zkoumala vůni lektvaru.

„Přidal jsi náprstník?“

„Ano. Už to nebude dlouho trvat a Kapka života bude hotová. Pokud je můj odhad správný, tak zítra ráno, až přidáme heřmánek.“ Severus dál míchal a po očku se díval na Isabeau, jak se pomalu svezla do křesla a hmátla po jeho knize lektvarů, která ležela na stole. Pro sebe se usmál a dál se věnoval míchání. Po pár minutách skončil a sedl si do křesla naproti ní.

„Líbí se ti?“ zeptal se po chvilce.

„Ano, je velmi zajímavá. Všechny lektvary jsou tady dopodrobna popsané. Ještě nikdy jsem takovou knihu neviděla. Samozřejmě, že mám hodně knih, ale tahle je opravdu výjimečná. Jsi dobrý, když dokážeš napsat něco takového. Jsi asi opravdu nejlepší v oboru.“

Snape se neubránil úsměvu.

„A ty jsi o tom snad někdy pochybovala?“

Isabeau se na Snapea upřeně zadívala a přimhouřila oči. Severus povytáhl obě obočí.

„Co se děje?“ zeptal si jí, když už to trvalo pár minut. (zkoušela některá z děvčat koukat na někoho upřeně jedinou minutu????)

„Řekni mi - jak se člověk, jako ty dostane do řádu? Ale nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš,“ dodala vzápětí, když viděla, jak se zatvářil. Nevypadalo to, že by jí nechtěl odpovědět, spíš přemýšlel.
„To by bylo na dlouhé povídání, a na to jsi ještě příliš slabá, takže to vezmu stručně. Za což ti patří mozkomoří vděk..Jednou se mi prostě začalo příčit to, co dělám, a tak jsem zašel za Brumbálem a ten mi pomohl. Od té doby dělám špeha. Chci pomoci, chci odčinit všechny své mladické hříchy. Dnes už nechápu, jak jsem kdy mohl zabíjet nevinné lidi.“

„Nebojíš se, že tě Voldemort odhalí? Že tě zabije?“

„Ne, nebojím. A kdyby mě zabil, komu by to vadilo? Lidé mě nesnáší nebo mě využívají. Někdy si říkám, že by bylo lepší zemřít, ale vždycky si vzpomenu, co mě vlastně drží při životě. Jednou Voldemorta porazíme.“
„Ty nemáš rodinu?“

Snape se jen zašklebil.
„Jsi tady se mnou pět dní, připadám se ti jako rodinný typ?“

„Ne, máš pravdu. Ale co matka, otec, sourozenci?“
„Jsem jedináček. Matka zemřela, když jsem byl malý a s otcem se nestýkám.“ (Kdepak to asi sebraly?)
„To je mi líto.“
„Není důvod. Co ty? Jak ty ses dostala do Coteau volontiers?“
Isabeau svěsila hlavu, (stejně jako já při každém pohledu na tohle slovní spojení) aby Snape neviděl, že jí vyhrkly slzy. (co tobě, už taky vyhrkly?) Kdyby měly mozkomoří slzy léčivou moc, můžu si votevřít apatyku…Od té doby, co se to stalo, o tom s nikým nemluvila. Možná je na čase, aby to někomu řekla.
„Měla jsem snoubence, byl to Phillipův vnuk. Zanedlouho jsme se měli vzít, ale Coteau volontiers měla akci, při které zahynul. Jak jsi říkal, že se nazývá anglicky Mortvenin? (Deatheater!!!)“
„Neříkal. U nás je to Smrtijed,“ odpověděl jí.
„Ano, děkuju. Takže Smrtijedi ho chladnokrevně zavraždili. Phillip mě přijal do Coteau volontiers, protože jsem chtěla pokračovat v Dominiqueově práci. Jsou to už dva roky, ale výsledek se stále nedostavil. Doufám, že Annette nám sdělí něco opravdu důležitého.“
„Proto tak nenávidíš Smrtijedy?“
„Ano. Promiň mi, že jsem k tobě byla tak nespravedlivá, ale neznám žádného Smrtijeda, který by přešel na naši stranu.“
„To nic, jsem zvyklý. Už mi to ani nepřijde.“
„Umíš opravdu dobře francouzsky,“ promluvila po chvilce. „Kde ses to naučil?“
„Vždyť teď mluvíme anglicky.“
„To já jen, aby řeč nestála,“ usmála se.
„Jazyky mi šly vždycky dobře. Na vysoké škole jsme se učili francouzsky a německy. Samozřejmě, že i latinsky. Jako mladý jsem cestoval a hodně jsem se zdokonalil, zvláště co se týká slovní zásoby. Chvíli jsem byl i ve Španělsku, takže se domluvím i tam. Španělštinu neumím perfektně, ale stačí to.“
„Pozoruhodné,“ ocenila ho. Pak zavřela oči a protáhla se. Pomalu se zvedla z křesla.
„Jdeš spát?“ zeptal se.
„Ano, jsem unavená. Ta proměna byla opravdu náročná.“
„Asi si taky půjdu lehnout.“ Zvedl se taky a oba šli do svých ložnic. Nahoře u schodů se zastavili.
„Dobrou noc,“ popřála Isabeau Snapeovi. Popřál jí taky a rozešli se. Když ale byli každý u svých dveří, zezdola se ozval hluk. Oba se na sebe podívali a znovu přešli ke schodům.
„Co to bylo?“ zeptala se ho.
„Něco mi říká, že to je náš upír. Zůstaň tady, půjdu se tam podívat.“ Severus sešel dolů, ale neviděl nic, všude byla naprostá tma. Hluk se ozval znovu. Vycházel z obýváku. (pokud neklame paměť mne, upír nemůže do domu, do kterého nebyl pozván:-)) Ale pravda, předpoklad, že autorky znají Stokerovu klasiku je trochu naivní) Nahmátl hůlku, rozsvítil a držel ji v pohotovosti. Pomalým krokem se blížil ke dveřím obýváku.
„Vidíš něco?“
Snape sebou trhl a prudce se otočil.
„Isabeau, co tady děláš? Říkal jsem ti, ať zůstaneš nahoře,“ zašeptal.
Vtom mu něco skočilo na záda. Spadl na zem a hůlka mu vypadla z ruky. Snape cítil Etiennův dech na svém krku. Isabeau zakřičela a kouzlem rozsvítila v celém domě. Etienna to ochromilo, ale jen na chvilku. Rychle se zvedl ze země a znovu zaútočil. Severusovy oči si na světlo těžko zvykaly. Poslepu hledal svou hůlku. Etienne po něm znovu skočil. Severus se rychle přetočil na záda a vší silou udeřil Etienna pěstí do obličeje. Upír upadl na zem, ale hned se zvedl a znovu se chystal zaútočit. Najednou mu kolem obličeje proletěl stříbrný šíp. Isabeau tam stála s kuší v ruce. Do té doby jí Etienne nevěnoval žádnou pozornost. Podíval se na Severuse ležícího na zemi a pomalu se blížil k Isabeau. Vytáhla svou hůlku, ale než stačila na Etienna namířit, zmizel a objevil se jí za zády. Vytrhl jí hůlku z ruky a naklonil se k jejímu krku. Isabeau byla jako v transu. V tu chvíli nevěděla, co má dělat. Jediná možnost byla ohnat se kuší, kterou stále ještě držela. Rozmáchla se a vší silou ho chtěla praštit. Etienne ale kuši zachytil a sebral ji Isabeau. Obě věci pak odhodil na zem a přitáhl si ji k sobě.
„Koukám, že tě vyléčil. Já jsem si říkal, co se stalo, že jsi za mnou v noci nepřišla.“
„Za tebou bych nešla, ani kdybys byl poslední upír na světě!“ To je hlod jako hrom. Chtěla se vyprostit z jeho sevření, ale nedovolil jí to. Znovu se sklonil k jejímu krku.
„Tak tě kousnu znovu. Tentokrát už mi neunikneš. Přece nechceš, abych zůstal sám.“ Chystal se ji kousnout, ale Severus už přivykl světlu. Našel svou hůlku a rychle se vymrštil ze země.
„Okamžitě ji pusť, ty krvežíznivá prašivá bestie!“ Namířil na něj hůlku, ale upír se jen zašklebil a než Snape stačil vyřknout zaklínadlo, vyletěl Etienne do vzduchu a srazil ho na zeď. Snape vykřikl bolestí. Ze zdi trčel starý svícen a on se na něj nabodl ramenem. (jedna – jedna)
„Krvežíznivej možná, ale prašivej? To nikdy!“ skočil na něj a chystal se ho zabít. Severus už neměl možnost se bránit. Isabeau upírovi ještě skočila na záda, ale ten ji jedinou otočkou setřásl. Dopadla na stolek a něco hrozivě křuplo. Snape už jen čekal smrtící ránu, když si všiml, že vedle něj trčí ze stěny šíp. Zatímco se Etienne věnoval Isabeau, vyrval šíp ven a s odhodlaným výrazem se zadíval na upíra.
„Máš pravdu. Nejsi prašivý, jsi mrtvý.“ Prudce se rozmáchl rukou a zabodl mu šíp přímo do srdce.

Kurňa, to byl nervák! Etienne vytřeštil oči a s posledním výdechem se skácel k zemi. Severus pomalu oddaloval rameno od zdi, aby mu trn ze svícnu vyšel z těla. Bylo to velmi bolestivé, ale nakonec se mu to povedlo. Doběhl ke stolku, Isabeau ležela na zemi vedle něj. Byla v bezvědomí, ale dýchala pravidelně a zřetelně.
„Isabeau! Isabeau!“ zatřásl s ní. Isabeau ztěžka otevřela oči a podívala se na něj.
„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“
Zavrtěla hlavou. Chytla se ho za ruku a vstala. Rozhlédla se po obýváku a viděla, že je zcela zdemolovaný. Jediné, co zůstalo vcelku, byl kotlík s lektvarem, který si v klidu bublal. Oba si vydechli úlevou. A co teprv já – představa, že to budou dělat celý nanovo…Naštěstí to, co křuplo, byla jen noha od stolku.
„Neříkala jsi, že je tady klid a nikdo nás nebude obtěžovat?“ zeptal se Snape Isabeau, když zjistili všechny škody.
„Říkala, ale jak jsem mohla vědět, že tady žijí upíři? Nikdy jsem tu žádné nepotkala.“
Isabeau kouzlem uklidila a Severus nechal zmizet upírovo tělo (nerozpadá se po smrti samovolně v prach?). Nakonec se oba svezli do křesel. (tuto činnost momentálně provozuji také) Snape měl na rameni protržený hábit a z rány mu tekla krev. Isabeau k němu přistoupila a lehce se jí dotkla. Severus sebou trhl.
„Máš to hluboké, ale není to tak zlé. Stoupni si.“
Snape se unaveně zvedl z křesla. Isabeau mu začala rozepínat kabátec a košili. V tu ránu byl vzhůru. (prosím, NE!)
„Co to děláš?“ zeptal se jí zmateně.
„Svlékám tě. Jak jinak bych se asi dostala k té ráně? A protože jsi unavený, chtěla jsem to udělat za tebe.“
„To nemusíš, svléknout se umím sám!“
Isabeau jen pokrčila rameny a odešla pro umyvadlo s vodou, gázu a dezinfekční lektvar. Za chvilku se vrátila a uviděla polonahého Snapea, jak sedí v křesle. Měl zavřené oči a určitě nechybělo moc k tomu, aby usnul. Isabeau zapomněla, jak hezké má tělo a přistihla se, že ho pozoruje až moc dlouho. Položila umyvadlo na stolek, namočila gázu a lehce přejela po ráně. Severus se ani nehnul. Vzala nový kousek gázy, celý ho polila dezinfekčním lektvarem a přitiskla ji na ránu. Snape prudce otevřel oči a zraněně se podíval na Isabeau.
„To pálí!“ postěžoval si.
„Samozřejmě, že to pálí, je to dezinfekce. Co bys čekal?“
Snape pevně skousnul zuby a odvrátil hlavu. Opřel se o opěradlo a nechal si od Isabeau čistit paži.
„Co myslíš, je to udělané správně?“ zeptala se Isabeau Severuse, když přidali do Kapky života heřmánek.
„Vypadá tak, jak vypadat má, ale jestli je správně připravený, poznáme až odpoledne. Tak, teď ho necháme vychladnout (neměl vychladnout samovolně po přidání poslední ingredience?) Mozkomorko, nebud´detailista J. Jdu si zabalit věci,“ řekl a vyběhl po schodech do své ložnice. Za chvíli snesl kufr do haly a po pár minutách to samé udělala Isabeau. Chata byla zase jako ze škatulky. Vypadala stejně, jako když sem přijeli. Severus rozdělil vychladlý lektvar do několika flakónků. Pak se ještě jednou rozhlédl po chatě. I přes ty nepříjemnosti s upíry se mu tady svým způsobem líbilo. Ještě by tu klidně chvíli zůstal. Isabeau kouzlem zamkla a oba se přemístili k hotelu ve Foix. Protože jim Francoise Gaston dovolil, aby použili jeho krb, spěchali přímo do jeho kanceláře. Francoise už je čekal a byl velmi rád, když uviděl Isabeau zdravou a živou. Objal se s ní a krátce si promluvili. Do zatmění slunce však zbývalo málo času, a tak se rozloučili a krbem se přesunuli do Coteau volontiers. Vystoupali po schodech do Phillipovy pracovny. Už je čekal. Na pohovce tam byla uložena mrtvá Annette. Isabeau se k ní sklonila a pohladila ji po tváři. Byla studená jako kámen. Severus jí podal flakónek a kývl, že může dát Annette napít. Měsíc měl zastínit slunce během pár vteřin. Isabeau otevřela Annette ústa (to jde dost špatně – tomu problému se říká rigor mortis) J a nalila jí lektvar do krku. Napětím skoro ani nedýchala. Vstala a postavila se vedle Snapea. Phillipe se sklonil k Annette.
„Annette, slyšíš mě?“ Víčka se pohnula a Annette otevřela oči.
„Phillipe, kde to jsem? Já nejsem mrtvá?“ mluvila monotóním hlasem.
Phillip si k ní sedl na pohovku a pohladil ji.
„Těžko se mi to říká, ale jsi, Annette, jsi mrtvá. Je mi to líto. Isabeau si vzpomněla na lektvar, který tě na pár minut může přivést k životu. Chtěla jsi mi něco říct. Tak co se stalo, Annette?“
„Ano, ano, chtěla. Já, já, Phillipe, zamilovala jsem se do Smrtijeda. On do mě taky, požádal mne o ruku.“
„Panebože, Annette, to snad ne! Víš, co by se stalo, kdyby se dozvěděl…“
„Řekla jsem mu, že jsem špeh, Phillipe. Věděl to, ale neprozradil mě. Poznali, že něco tají. Nakonec to z něj dostali násilím. Zabili ho a mě taky.“ Takže spolu nemůžeme žít štástně až do smrti – žijeme spolu štˇastně po smrti…
„A to je vše? Víc nic?“
„To je vše. Je mi líto, Phillipe….Isabeau. Je tady Isabeau?“
„Ano, jsem tady. Copak je?“ sklonila se nad Annette. Isabeauiny slzy stékaly Annette na hábit. Ta ji chytila za ruku a přiložila si ji ke své tváři.
„Měla jsem tě moc ráda, Isabeau. Ale netruchli pro mě, jednou se zase setkáme.“
Isabeau se smutně usmála. Annette opětovala její úsměv a zavřela oči. Slunce vyšlo ze stínu měsíce a ona byla opět mrtvá.
„Annette, ne! Annette!“
Severus vzal Isabeau za ruku a pomohl jí vstát. Objala ho a skryla tvář na jeho rameni. Annette mezitím někam odnesli asi do márnice a oni osaměli ve Phillipově kanceláři. Po pár minutách se Isabeau utišila a podívala se Snapeovi do očí. Viděla v nich smutek a pochopení.
„Takže ten lektvar byl prakticky na nic. Annette nám jen chtěla říct, že ji odhalili,“ řekla smutně.
„Ber to z té lepší stránky. Aspoň ses dozvěděla pravdu a zažila jsi i nějaké to dobrodružství.“
„Pěkné dobrodružství. Kdy odlétáš?“ zeptala se.
„Letadlo mi letí zítra odpoledne.“
„Jak to víš tak přesně? Ještě sis přece nezařizoval odlet.“
„Mám zpáteční letenku. Brumbál to zařídil tak, že druhý den po zatmění slunce letím domů.“
„A máš kde spát?“ Ne!!! Ne!!! Ne!!! Ach jo. Skoro jsem doufala, že to bude bez šukatury.. Naivita mozkomorky!
„Ne, ale něco si najdu, neměj strach.“
„Jestli chceš, můžeš přespat u mě, můj dům je ti k dispozici.“
Snape se usmál.
„Takové pozvání nemohu odmítnout.“ (ale můžeš)
Severus se rozloučil s Phillipem a slíbil, že bude pozdravovat Brumbála. Phillip mu i nabídl, že kdyby chtěl, tak může znovu přijet. Poděkoval mu za vykonanou práci, i když k boji proti Voldemortovi to nepomohlo. Ale aspoň se dozvěděl, proč zemřela Annette. Pak se Severus s Isabeau přesunuli krbem do jejího domu. Ukázala mu jeho ložnici a sama se šla převléknout do své.
Večer strávili u krbu, čaje a rozpravy o jejich životech, práci, přátelích a snech (to si Severus moc neškrtnul:-))). Kolem půlnoci si šli oba lehnout. Severus byl unavený a usnul po dlouhé době jako nemluvně. Naopak Isabeau spát nemohla. Neustále se jí do mysli vkrádal obraz Severuse ve sprchovém koutě, s ručníkem kolem boků i to, jak seděl polonahý v křesle. Nemohla zapomenout na jeho úsměv a vůni po fenyklu (já umřu :-) Ale díky, že to není hřebíček, opravdu). Nakonec se zvedla z postele a vydala se na druhou stranu chodby. Potichu otevřela dveře Snapeova pokoje a přešla k jeho posteli. Severus ležel na zádech a spokojeně oddechoval. Isabeau se usmála a sklonila se k němu. Jemně ho pohladila po tváři a přitiskla své rty k jeho. Pak se otočila ke dveřím a odešla zpět do své ložnice.
Isabeau spala špatně celou noc. Bylo brzy ráno, když se rozhodla, že vstane a dojde se vykoupat. Zastavila se před koupelnou s rukou na klice. Ve sprše tekla voda. Nebylo těžké si domyslet, že tam je Snape. Isabeau se rozhodla ve vteřině. Potichu otevřela dveře a došla ke sprchovému koutu. Razantně rozhrnula závěs a zrakem spočinula na Severusově nahém těle. Na tváři vykouzlila ten nejnevinnější usměv, který dokázala.
„To mě nikdy nenecháš v klidu vysprchovat?“ zeptal se naoko podrážděně. Isabeau neodpověděla. Svlékla si noční košili a vlezla si k němu. Snape na ni jen nechápavě zíral. (já už ani ne) „Zřejmě ne,“ odpověděl si sám. Isabeau k němu přistoupila, vzala mu sprchu z ruky a pověsila ji do držáku. Stoupla si pod tekoucí vodu a namočila si vlasy a tělo.
„Nepřekážím ti tu?“ prohlásil se zdánlivě nevinným úsměvem. Isabeau se také usmála, zajela mu rukou do mokrých vlasů a přitáhla si jeho obličej k svému.
„Rozhodně ne,“ odpověděla mu. Přiblížila své rty k jeho a políbila ho. Severus opětoval její polibek.
„Moje postel ještě není ustlaná, určitě by snesla jednu osobu navíc,“ řekla po chvíli.
„Vážně? A jaká osoba by to měla být?“
„No, vidíš tady někoho jiného než sebe?“ Miluju stupidní dialogy.
Severus vyhlédl ze sprchového koutu ven a rozhlédl se po celé koupelně.
„Ne, nevidím. Ale moje postel taky není ustlaná, a navíc je blíž.“
„Ale já mám překrásné velké letiště.“
„Tak dobře. Tvoje postel vyhrála.“ Na nic nečekal a vzal ji do náruče. Isabeau na poslední chvíli zastavila vodu Tefal myslí na všechno a nechala se odnést Severusem do ložnice. U postele se zastavil a postavil ji na zem. (čímž vytvořili pěknej bazének) Lehce si ji k sobě přitáhl a políbil ji. Jemně do něj strčila. Severus spadl na postel a upřeně se na ni zadíval. Obkročmo si na něj sedla a rty začala prozkoumávat jeho tělo. Severus si to nechal líbit, ale za pár minut už bylo jeho vzrušení tak silné, že ji převrátil a lehl si na ni. (Opravdu nerozumím novému trendu o nejlepší popis SSS – soulože Severuse Snapea) Z této poznámky je vidět, že Snape1 glosovala tuto pitomost před pořádně dlouhou dobou J . A pak to leželo kdesi v hloubi pošty, než to vyhrabala Caniche J Isabeau zavřela oči, odvrátila hlavu a odkryla mu tak svůj krk. Chtěla, aby ji na něj líbal a Severus to vycítil, protože jí vzápětí začal přejíždět rty po krku. Isabeau přebíhal mráz po zádech. Mně tam dupe celá rota dědů Mrázů Za chvíli chtěla, aby byl Severus konečně její. Ovinula mu nohy kolem boků a toužebně se na něj podívala. Pochopil. Lehce se prohnula a kousla se do rtu, když do ní vnikl. Dlouho se s nikým nemilovala a skoro zapomněla, jaké to je. Isabeau tlumeně vzdychala a když dosáhli vrcholu, hlasitě vykřikla. Po vyčerpávajícím milování a noci, kdy téměř nespala, konečně usnula. Severus ale spát nemohl. Ani se mu nechtělo. Vychutnával si chvíli, kterou strávil s Isabeau. Když ji poprvé potkal, myslel si, že se z ní zblázní, ale postupem času v něm začala vyvolávat pocit, že by byl raději s ní, než sám ve své ložnici. Ale nechtěl jí to dát najevo. Raději své pocity schovával za jízlivé poznámky. Nemohl přece tušit, že s ním chtěla strávit noc. Nebo vlastně spíš ráno. Myslel si, že by o něj nestála. Ale teď si uvědomil, jak se mýlil.
Isabeau se probudila krátce po poledni. Severus vedle ní už neležel, a tak se zvedla, přehodila přes sebe župan a šla se podívat do jeho pokoje. Přecházel po své ložnici a horečně nad něčím přemýšlel. Oblečený už byl v mudlovském oblečení a bylo na něm vidět, že mu to není zrovna po chuti. Isabeau k němu přišla a zezadu ho objala. Položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.
„Můžu jet s tebou na letiště?“ zeptala se ho. Severus se k ní obrátil a pohladil ji po tváři.
„Samozřejmě, že můžeš, proč bys nemohla?“
„Já nevím, třeba bys mě tam nechtěl.“
Severus se usmál. Isabeau se k němu přitiskla a objala ho. Pohladil ji po vlasech a nasál jejich vůni.
„Jdi se převléknout, odlétám za tři hodiny. Než se tam dostaneme mudlovskou dopravou, bude to chvíli trvat.“
Isabeau mlčky přikývla a odešla do koupelny se osprchovat a pak se převléknout. Severus mezitím objednal taxi a za hodinu už odcházeli. Bude už proboha konec!?
Isabeau ho na letišti doprovázela na každém kroku, ale jejich rozloučení se blížilo. Čas byl neúprosný, a tak Severus zamířil k letištní kontrole dokladů.
„Myslíš, že je možné, abych se do tebe zamilovala?“ zeptala se ho Isabeau.
„Nemyslím.“
„Tak asi popřu všechny tvoje domněnky. Nechci, abys odjel.“
Severus se usmál.
„Já vím, ale musím.“
„Uvidím tě ještě někdy?“
„Tak na takovou stupidní otázku nehodlám odpovídat.“
Isabeau se usmála, ale v očích se jí objevily slzy. Severus zaváhal, ale pak ji lehce pohladil po tváři. Isabeau však vzala jeho obličej do dlaní a vášnivě ho políbila. Z ampliónu se ozvala poslední výzva pro cestující do Londýna, a tak se od něj musela chtě nechtě odtrhnout.
„Počkej!“ zavolala za ním. Severus se zastavil a ona k němu doběhla. Sundala si z krku řetízek s přívěskem ve tvaru písmen I D (IDIOTKA) a podala mu ho. „Nezapomeň na mě.“
Severus ji ještě jednou pohladil po tváři.
„Jak tě to jenom mohlo napadnout?“ lehce se usmál a odebral se ke kontrole dokladů. Za přepážkou se ještě jednou otočil a věnoval Isabeau poslední pohled. Zamávala mu, ale výhled jí zatarasil hlouček lidí. Když se konečně rozptýlil, byl Severus pryč. Hlasitě si povzdechla a vyšla z letištní haly.
Severus si sedl na sedadlo k oknu a zastrčil si Isabeauin řetízek do náprsní kapsy. Zavřel oči a myslel na ni. Určitě se znovu uvidíme, Isabeau, na to můžeš vzít (Smrti)jed.

No stejně jako Černý hřebec – dlouhý a blbý…